RODRIEGO ESTAVESZ - šumavský bard

Jako by se něco vrátilo. Něco, co bylo v 60. a do poloviny 70. let naprosto běžné, že vznikaly kapely jako houby po dešti a to všude. Dávno je pryč temný stín druhé poloviny 70. let a léta 80., kdy přehrávkové komise a všemožně rozmístnění „kulturní“ pracovníci dusily amatérskou, zejména rockovou, muziku, často zatraceně víc, než důsledně.

Klasickým případem dnešního rozmachu (v některých případech zatím) amatérských kapel je i Horní Planá.  Kde funguje podle bandzone.cz sedm převážně rockových uskupení. Pardon šest. U kapely The Slatkej Citron je noticka R.I.P.

Jedním z místních kumštýřů, tentokrát na poli folk-rocku, je písničkář Rodriego Estavesz, rodným jménem Vojtěch Ščevík.

Narodil se před 25 lety v Českém Krumlově a do devatenácti žil v Horní Plané. Od té doby žije v Brně. Tam vystudoval fakultu stavební na VUT, kde dnes dodělává doktorát a učí.

Na kytaru hraje od 15 let, mezitím zkoušel i piano, flétnu a v hudební škole klasickou kytaru. Velký hudební vliv, že vůbec začal hrát na kytaru, na něho měl jeho strýc, multiinstrumentalista, který hraje nejen na kytaru, ale i piano, mandolínu a hlavně housle. Mezi svými vzory uvádí Davida Meshowa a kytaristu Tommyho Emmanuela. Má však rád hudbu i jiných autorů a skupin – HC3, U2, Oasis a dalších…

Od 19 let skládá vlastní písničky, ale na svých vystoupeních hraje i cover verze písniček jiných interpretů. Hraje po hospodách, u táboráků, nejčastěji v domovské Horní Plané. Letos poprvé vystoupil na 7. ročníku klasického hornoplánského těžce lokálního festivalu HP Rockfest, na kterém vystupují především kapely z českokrumlovského regionu.

 „Sám sem byl překvapený z toho, jak moc se to lidem líbilo a jejich zájem o ty písně. Proto sem se rozhodl své písně nahrát a zveřejnit, hlavně pro lidi a nadšence jako sem já. Pro mě to byla veliká zkušenost a zároveň mě to donutilo pokračovat v mé tvorbě,“ říká a ke svým vizím budoucnosti dodává: „Můj plán do budoucna je pořídit si nějaké nahrávací vybavení. Vytvořit si malé nahrávací studio, kde bych svojí tvorbu nahrál, následně vydal, propagoval po všech možných serverech a natáčel k písním videoklipy. Vím, že to potrvá delší dobu, ale já to mám jako koníček a nikam nechvátám. Pro mě je hudba jeden z nejlepších možných relaxantů.“ To vše by se mělo odehrát v horizontu zhruba jednoho roku.

Když jsem poprvé slyšel jeho písničky na Bandzone.cz, připomínal mi australského písničkáře Israela Cannana, o kterém jsem psal v minulém článku. Skládá nápadité melodie, vládne adekvátní kytarovou technikou, na člověka, pro kterého je muzicírování převážně zábavou, má velmi dobrý hlas a zajímavý naléhavý projev. Za poslech jeho hudba rozhodně stojí a mohu bližší obeznámení se s tímto šumavským bardem jen doporučit.

Je až divné, že na perfektní, ač neznámé, věci člověk narazí většinou úplnou náhodou, jak to v mém případě bylo s Nickem Sterlingem, Israelem Cannanem, plzeňákem Adolphem a jeho bandem (i bez bandu) a nyní
s Rodriegem Estaveszem.

Odkazy:

http://bandzone.cz/rodriegoestavesz

https://www.facebook.com/#!/RodriegoEstavesz?fref=ts

KULTURNÍ AKCE 2013

Deep Purple

Já začnu tím lepším a skončím, pánbůh ví, také něčím dobrým. Začnu tedy s tím, že k dnešnímu dni jediné, co je jisté je, že máme lístky na Párply do Slavkova. Do Slavkova proto, že jsem dostal lupen k Ježíšku a tak jsem nemeškal, ukecal své (některé stále ještě) drahé kamarády a zakoupil na internetu další čtyři.

Na Ameriku v rámci undergroundové poutě lze snadno zajít na koncert Jiříkova viděnía Bratrů Karamazových, kteří se mi vloni docela líbili.

Kapela Strahov

Dost možné je i zopakování zájezdu do Clamu 7. 7. 2013 na ZZ Top a Status Quo. Což bych hodně rád viděl. Paradoxně proto, že ačkoliv jsem Status Quo v mládí moc nemusel, dneska je mám rád a rád si poslechnu tujednu písničku, kterou začali před 50 lety a hrají dodnes.

Bohužel takové jistoty už nemáme u stálice na hvězdném nebi světového rocku, kapele Strahov. Na svých stránkách sice stále inzerují megashow v Protivíně, leč s douškou: Dosud nepotvrzeno. V kuloárech též padlo slovo Vimperk, ale zatím, bohužel, nic.

Zde se na chvíli zastavím. Napadlo mě ukecat „někoho“ a dostat naši oblíbenou kapelu přímo „na dostřel.“ Žel na Rudolfovských Hornických slavnostech mají pořadatelé trochu jiný vkus, než já (i když s výjimkou dechovky snesu skoro všechno) a tam to má zapikané Bryčka a Třeboňští pištci. Náš pan starosta pravil, že všechno je o sponzorech a protože poslední dýchánky skončily pro naši vísku ekonomickou katastrofou, kterou si s neúprosnou pravidelností nemůže dovolit opakovat. Holt na kulturu a zábavu nejsou prašule.

Nick Sterling

A teď ona zvěst, po které by i starý Job skončil jako hospodský tlučhuba. Ve Čkyni letos nic nebude. Ivan maje závažných rodinných problémů notný díl, letos všechno zrušil. Není jediný. Sakramentský ženský.

A teď snad něco optimistického. Nejlepší jihočeská kapela všech dob Železná šorna vstala z popela. V pozměněné sestavě, ale přec. Zas bude rychle a tvrdě! Ejchuchů. Bohužel kapela si už nikdy nezahraje s Želou Metalhammerem Pytlem, protože jeho náročným životem zdevastovaný člověk nepřežil, když se omylem ocitl na koncertě Michala Davida. Publikum bude muset oželet i Kikiho Moonlighta, který se vdal a vede spořádaný rodinný život a neprohání už po koncertě v dámskýchsilonkách „muzikantský Venouše.“

Izzy Cannan

A nejlepší nakonec. Na youtube jsem si prohlížel spíš klipy mých oblíbených kapel a na možnost, že bych narazil na něco zajímavého, o čem bych už nevěděl, jsem hleděl víceméně s despektem. Po plzeňském Adolphovi jsem narazil na opravdové lahůdky. První je sotva zletilý kytarový čarostřelec Nick Sterling a druhá australský o málo starší písničkář Israel Cannan(jen pro zajímavost – vzdor jménu říká, že není Žid). Oba kluci mají kromě skládání songů společné to, že jsou schopni natočit album úplně sami, všechny nástroje i zpěv. Každý mě zaujal něčím jiným a zároveň něčím zvláštním.

Zatímco Israel vyrazil dobýt Británii, Nicka vykopl ze své doprovodné kapely ex Skid Row Sebastian Bach. Pramálo věřím tomu, že to bylo kvůli tomu, že pil před koncertem, spíš šlo o prachy, jejichž poctivý díl lakomý Sebastian autorovi písniček z jeho posledního alba, upíral.

Kluci držte se, ty Izzy, klidně dobij celý svět a ty, Nicku, se nedej a hlavně ať neskončíš jako jiný můj velký oblíbenecPaul Kossoff.

Bitva na Horemázu

Nedávno, dumaje o nějakých úpravách struktury webu (ke kterým nejspíš nedojde), narazil jsem, mimo jiné i na vzpomínku "válečných dob" v Boleticích. Napadlo mě, že při nejlepší vůli, přes všechny voloviny, které se tam odehrávaly, musím konstatovat, že to byl jen slabý odvar proti "spojeneckému cvičení vojsk Varšavské smlouvy: Štít 1984" v slovenském vojenském prostoru Lešť, za účasti bratrské hrdinné (okupační) Rudé armády, maďarských honvédů (Attilla, bič boží a spol) a armády až za hrob věrné slavným husitským tradicím, tedy naší chrabré a disciplinované lidové československé armády. Kdo na Lešti kdy byl, potvrdí mi, že proti tomu jsou Boletice zemským rájem napohled. Ne nadarmo, zde wehrmacht třetí říše cvičil válku v poušti. Všude jen prach, hooodně prachu, závěje prachu kam ses podíval. Po několikadenním přesunu po železnici jsme se tak ocitli naprosto v pr... v prachu!

Při pohledu na budování tábora pro celou divizi, což bylo asi čtyři tisíce lidí (vojenská věda mi k srdci nikdy nepřirostla, takže se omlouvám, jestli jsem právě uvedl nějaký blud), bylo mi jasné, že mám-li se dožít konce v relativně dobrém psychickém stavu, budu muset "vypnout" rozum a dočista se "zakopat" do paralelního vesmíru ve vlastní hlavě.

Hned nějak zkraje jsem "chytil" funkci pomocníka dozorčího pluku, takzvaného "malého koně" a své náhlé dekorování stříbrnými šňůrami si řádně užil. První potyčku jsem měl s čerstvě zavedeným telefonem ve služebním stanu, který se na cosi tázal, když jsem nechápal, domáhal se dozorčího a jelikož ani zde jsem nemohl sloužit, tak mi bohapustě vynadal. Pak jsem padl do oka podplukovníku Meškánovi, snad nejvěhlasnější figuře našeho útvaru. Čím byl věhlasný, to raději nechám bez komentáře. Snad jen poznamenám, že z něho "vojenská věda" prýštila každým pórem. Navíc má matka pracovala s jeho ženou v nemocnici, takže byl tento Kutuzov středoevropského válčiště se skutečností, že se tahle sranda beze mne neobejde, důkladně obeznámen, ba zatoužil mě, fenoména moderní strategie a taktiky, poznat osobně.

Operace "Pohraniční opevnění ČSR"

Slavonice

29. června vyrazil náš expediční sbor ve složení Áda (vrchní náčelník), Sony (náčelník), Žebřík (velitel itineráře) a já (mužstvo) dvěma Jeppy na okružní cestu po pohraničním opevnění z dob první Československé republiky. Nehodlám se pouštět do podrobností, jež si stejně v nijak hojné míře nepamatuji a navíc o tom existuje spousta více méně odborných publikací. Trasu a hlavně program připravil velitel Žebř a to fakt skvěle. Bohužel program operace byl příliš časově náročně sestaven a jak už to v takových případech podrobně sestavených plánů bývá, tak se nakonec moc nedodržel.

První náš postupový cíl bylo lehké opevnění ve Slavonicích. Cesta vedla nepříliš frekventovanými silnicemi, takže jsme zatím provoz nijak výrazně nebrzdili, protože bojová vozidla se neuhýbají. Objednaný průvodce z řad místních nadšenců pro vojenskou historii na nás opravdu čekal a tak jsme si prohlédli část obnoveného opevnění a jeden dobově vybavený bunkr, takzvaný "řopík" (podle
Ředitelství opevňovacích prací).