Jak jsem se (ne)stal ekoteroristou

Udeřilo jaro. Snad už definitivně. Tak nešlo konečně nevyrazit, jak už se skoro stává každoroční tradicí, na první výlet: na Olšinu. Ekoarmáda ("Eko" proto, že, kdo jiný se chová k šumavské přírodě tak ohleduplně…) opět pootevřela další branku Boletic v okolí Polné (samotných Boletic a Arnoštova též), takže se přímo nabízela varianta z Hořic do Polné a přes Květušín téměř po mírně pozměněné trase do Horní Plané.

Cesta do Polné z části kopíruje železniční trať. Nikdy jsem tudy, z pochopitelných důvodů, dosud nešel a tak jsem měl obavy ze schůdnosti trasy. Na mapě cesta vyznačena byla, ba na ortofotomapě jsem také nějaké cesty viděl, ale kdo může vědět, jak jsou letecké snímky staré, kudy si vojenské ekostatky vyjezdily letos dálnice pro své ekotraktory a "i mapa se může mejlit." Obavy byly zbytečné. Cesta byla pohodlná s výjimkou asi půlkilometrového úseku, kdy bez varování zmizela, jsem musel po okraji lesa, neb na desetiletí nepokosené louce jsem měl, byť, jak se nakonec ukázalo, zbytečný strach z náhlého výskytu bezedné bažiny - to tedy ekoagrohospodáři těžce nezvládli - avšak neukázalo se to být nepřekonatelným problémem.

2 x Video: Výlet na Olšinu

Jaro 2007

 

Jaro 2008

Olšinská trilogie - III. - Válečné vřavy šumavské

V poslední části mé pomyslné trilogie, odehrávající se kolem údolí Olšiny, se vypravíme do Polečnice, která se více než čím jiným vyznačuje nádražím, kde se vagónovala a vykládala nejroztodivnější vojska, aby vybojovala velkolepé bitvy, vesměs vítězné, nebo aspoň měkkou turistikou přeorali chráněnou okolní krajinu pásy a granáty. Poblíž Polečnice stávaly i tábory "našeho pluku." Ty uvozovky jsou tu proto, že já ho za svůj nijak zvlášť nepovažoval. Působení v armádě mi totiž nikdy nijak nepovznášelo a nepůsobilo mi adrenalinovou rozkoš. Armádu jsem spíš nenáviděl. S odstupem času není můj postoj tak vyhrocený. Určitě si ale žádný z mých někdejších velitelů nikdy nemyslel, že by se beze mne neobešel. Však mě ani na konci mé prezenční služby příliš do svých služeb "nelámali." Měl jsem spíš pocit, že se jich nakonec docela rádi zřekli.

Olšinská trilogie - II. - Hodňovská elegie

Každý pravý svazák, kterému nebyl lhostejný osud socializmu v naší zemi, ať tím měl na mysli cokoli a hlavně osud jeho vlastní, musel aspoň jedenkrát za střední školu vyrazit pomoci našemu průmyslu, či zemědělství a téměř zadarmo se účastnit shora vysoce organizované takzvané "letní aktivity." Opustili jsme pro jednou brány našeho dosavadního "živitele," národní podnik Budvar, na něhož se kupodivu "letní aktivita" nevztahovala (výdělek nebyl účelem, nýbrž duchovní splynutí s dělnickou, v našem případě rolnickou třídou) a vyrazili jsme na sena do Hodňova. Ne, že by se nám tam tak chtělo, ale vzhledem k tomu, že jsme toužili jet co nejvíc kamarádů pohromadě, nic jiného nám nezbylo, protože pouze do oné zapadlé vísky nebyl zrovna nával zájemců. Na nádraží jsme se sešli já, Víťa, Čajík, Jovan, Antoš, Bob a naše spolužačka Mirka. Z béčka přibyli Kvíčala, Školník a kluk, na jehož jméno si právě nemohu vzpomenout. Na povel nás dostala jedna studentka pedagogické fakulty, jejíž jméno si také nevybavuji. Okresní výbor SSM se neodvážil sotva zletilé (v případě Jovana ani to ne) studentíky vyslat do boje o lepší zítřky bez aspoň náznaku pedagogického dohledu.

Olšinská trilogie - I. - Tam, kde leží tábor Olšina

Pořád mě to dosti táhne do oblasti Olšiny a Hodňova. Samozřejmě, když stojíte na břehu rybníka a hledíte na masiv Špičáku, Knížecího stolce a Chlumu, nebo z kteréhokoliv z okolních návrší na celé údolí rybníka, nevyvolá toto konstatování na tváři každého milovníka šumavské přírody pražádný údiv. Je to tam moc hezké a proto mě dost štve, že drtivou část tohoto krásného koutu přírody okupuje armáda. U mě je to asi umocněno zážitky z dob mého dětství a mládí, bohužel nevyjímaje běsnění armád Varšavské smlouvy, jehož jsem byl "hybnou silou." Velitelé byli asi jiného názoru, ale už sám fakt, že všechny bitvy byly vítězné, hovoří za vše.
O tom ale jindy.