V poslední části mé pomyslné trilogie, odehrávající se kolem údolí Olšiny, se vypravíme do Polečnice, která se více než čím jiným vyznačuje nádražím, kde se vagónovala a vykládala nejroztodivnější vojska, aby vybojovala velkolepé bitvy, vesměs vítězné, nebo aspoň měkkou turistikou přeorali chráněnou okolní krajinu pásy a granáty. Poblíž Polečnice stávaly i tábory "našeho pluku." Ty uvozovky jsou tu proto, že já ho za svůj nijak zvlášť nepovažoval. Působení v armádě mi totiž nikdy nijak nepovznášelo a nepůsobilo mi adrenalinovou rozkoš. Armádu jsem spíš nenáviděl. S odstupem času není můj postoj tak vyhrocený. Určitě si ale žádný z mých někdejších velitelů nikdy nemyslel, že by se beze mne neobešel. Však mě ani na konci mé prezenční služby příliš do svých služeb "nelámali." Měl jsem spíš pocit, že se jich nakonec docela rádi zřekli.
Války v Boleticích měly pro mě snad jen jedinou pozitivní stránku a to přírodu, kterou jinak nebylo možno tak zblízka poznávat. Projezdili jsme to tam opravdu křížem krážem a bylo to, znovu zdůrazňuji, jediné co opravdu stálo za to. Krásnou vzpomínku mám například na stádo jelenů v cílové ploše na Ondřejově. Zastavilo se snad jen třicet metrů od nás a v jeho čele stál obrovský jelen, že nábytkový vůz byl vedle něho dětský kočárek (kvetoucí višeň mezi parohy však neměl, ačkoliv byl květen). Už jsme chtěli se dát na útěk, ale jelen se pro to rozhodl dříve.
Byl jsem na cvičení v Boleticích dvakrát. Po druhé v roce 1990, což mělo svým způsobem jisté kouzlo, protože Varšavská smlouva už neexistovala. Na západě už nepřítel nebyl, na východě radši ještě ne a na Rakušáky jsme pifku neměli - hranice spíš otvírali, než blokovali, aby jsme mohli aspoň blokádu prorazit. Poláci na tom byli stejně jako my a o Saddámovi jsme to ještě nevěděli. Tak bylo rozhodnuto standardně ostřelovat Knížecí stolec. Na pozorovatelně jsem navíc při nočních střelbách, utrpěl šok ze světlice - takové té, co osvětlí celé údolí. To byl tak strašný zvuk, pro který jsem v panické hrůze nenašel jiné vysvětlení, než že tam omylem zabloudila nějaká raketa. V pikosekundě zešedivší, bezděky jsem zalehl způsobem, ke kterému by mě jinak ani nejříznější povel nejvyššího velitele nedonutil.
Na závěr jedna opravdu heroická historka. Na oněch prvních boletických manévrech můj kamarád Jiří, který velel průzkumákům jezdil pro obědy čtyřkolovým obrňákem, zvaným Fugas.( Nám topografům oběd, jak říkali záklaďáci - koryto, vozila Praga V3S nazývaná proto Korytnačka (je to dvojsmyslné, protože slovensky, kdo neví, to znamená želva)). Na středoevropském válčišti se právě měla odehrát strhující bitva za dohledu nejvyššího velení Varšavské smlouvy na tribuně. Metály pokrytá prsa generálů a maršálů za slunečného počasí oslňovala i americké špionážní družice. Právě v okamžiku, kdy se v nejbližších vteřinách měl na obzoru za strašlivého hřmění vyvalit zdrcující útok obrněnců, se před dychtivým zraky nejvyšších velitelů na horizont vyhoupl čtyřkolový obrněný transportér, který místo hřmění maximálně cinkal várnicemi. Teprve posléze se vyřítily tanky, mnohem větší obrněné transportéry a bojová vozidla pěchoty. Úplně to vidím, jak se blyštivé hrudě a pupky sesouvají k zemi a jak to Američané z vesmíru registrují jako náhlý pokles jasu v české kotlině. Skutečnost, jak Jiří vedl tehdy rozhodující útok mě naplňuje dodnes pýchou, že jsem mohl být kamarádem takového hrdiny. Škoda, že jeho cíl byl jiný a tak jej nedovedl do vítězného konce, nýbrž s pocitem nesmírné odpovědnosti zahnul nasytit své muže.
Žádné komentáře:
Okomentovat