Tak za prvé. Musí vás bavit muzika a nesmíte toho moc umět.
Třeba hrát na hudební nástroje, nebo ještě lépe – zpívat.
Pak si koupíte Cubase 8, jednu až tři kytary (nejlépe
Epiphone Les Paul, Fender – Squier Stratocaster a Jumbo X od Furcha), steel
kytaru Gretsch, k němu vám musí Bobík za pár piv udělat želízko, jinak za
něj utratíte majlant a opravdoví dobrodruzi si pořídí i prstýnky (ne snubní,
ale na brnkání) a když máte zbytečných 25 000, tak i klávesový nástroj
Korg. Nesmí chybět mikrofon, multiefekt Boss a několik kilometrů kabelů, které
pak promění váš druhdy útulný pokojík v nepřehledné studio, že by padnul
do mdlob i sound engineer z Abbey Road.
Pak vezmete za flígr dva dávné kamarády a
spoluhráče – sólového kytaristu a basáka (bubeníka neseženete, ani kdybyste se
na místě posrali – že jo, Davide) a založíte s nimi kapelu, aniž byste je
předem varovali – o to víc jsou pak překvapeni a nadšeni. Pak už nezbývá nic
jiného, než co nejméně zkoušet, protože to přece opravdoví machři nepotřebují,
a když se náhodou sejdete, nebo nedejbóže to rozbalíte v putyce, svorně
konstatujete, že to pořád není tak nějak ono.
Když se stále nedaří pořádně nahrát ani
jednu písničku, protože se buď nedaří dostat oba spoluhráče ve stejnou chvíli
na stejné místo – ve vašem druhdy útulném pokojíku – nebo jednoho, či všechny
vyřadí zákeřná choroba, či zrovna nikdo není v tvůrčí pohodě, vezmete vše
do vlastních rukou a rozhodnete se pár písniček z repertoáru kapely nahrát
sám. Při nahrávání děkujete bohům za fakt, že technika pokročila tak daleko, že
když něco zmršíte, dá se to vystřihnout a nahradit lepší verzí téhož. Po
skončení nahrávání to nějak smícháte dohromady, přičemž za nejdůležitější
považujete rozmístění nástrojů v prostoru a nikoliv konečný zvuk nahrávky
a při několikaterém poslechu, si nakonec povzdechnete, že bylo hůř a lidi si
chválili.
Pak nahrávku pošlete mailem svým
spoluhráčům, aby věděli, čeho jsou schopni, když nepřekážejí ve vašem druhdy
útulném pokojíku a divíte se, že vás nechválí, jak jste si pochopitelně představovali.
Nakonec stejně jeden dostane zánět žil a šlach, takže si zahraje toliko na
rádio a druhý se rozhodne se věnovat své živnosti, aniž by se zdržoval hraním
s takovým lemplem, jako jste vy. Tak se kapela rozpadne a vám zbude pár nahrávek,
které jste sice nahráli sami a zcela nepochopitelně je necháte připsané již
neexistující kapele, ale o to usilovněji je pro sichr umístíte všude, kam se
jen dá, mimo jiné i na reverbnation.com.
To se pak ukáže jako rozhodující.
Jednoho prosincového dne přijde mail od
programového ředitele radia Vibe z Detroitu, nějakého Lanceho, že by se mu
jedna písnička líbila do vysílání (má ten potenciál – řekl on) a doporučí vám
za tím účelem zaregistrovat song u Americké akademie.
„To zrovna,“ řeknete si pln podezření, že si
z vás někdo dělá šoufky.
Za několik dní se mail více méně opakuje.
„Safra, safra,“ díte si pod třídenním strništěm, „že by to bylo opravdu americký
rádio a myslelo to vážně?“ Zkrátka najednou vám to nedá, zjistíte, že
zaregistrovat jednu písničku, nebo EP stojí pár dolarů, LP stejně nemáte a tak
si řeknete: „Nu což, prochlastal jsem mnohem víc peněz.“ a zaregistrujete EP
(čtyři skladby, které se vám kromě požadované jeví jako celkem slušné),
zaplatíte kartou a oznámíte Lancemu, že se stalo, jak chtěl. Lance poděkuje a
doporučí vám pro nahrávání jedno studio v New Yorku – asi proto, že je to
pro vás blíže, než Los Angeles.
Na celou věc zapomenete tak rychle, jak
znenadání se seběhla. Pak přijde v únoru mail, který napřed chcete vyhodit
jako spam, když tu vás náhle upoutá, že odesilatelem je The Akademia.
V mailu se dozvíte, že vám The Akademia radostně sděluje, že vaše EP bylo
nominováno na Akademický Muzikální Award (to není cikánsky, nýbrž americky).
Přijde vám komické, proč by americká akademie měla oceňovat song zpívaný česky
a mizerně zahraný vámi a najednou se vrátí pocit, že si z vás někdo tropí
velmi drsný žert a opět hodíte vše za hlavu.
Za týden přijde další mail od The Akademie a
v něm vám blahopřejí k udělení ceny za best EP v kategorii blues
za měsíc únor 2016. Zpozorníte. „Ha, mě, neznámý žertéři, nedostaneš!!!“ Jenže
pak si náhle uvědomíte, že skutečnost, že jste něco zaregistrovali u The
Akademie, vlastně nikdo ani netuší, protože jste to nikomu přece nic neřekli –
co kdyby to přece jen byl fór. Nahlédnete na stránky The Akademie a mezi
oceněnými je skutečně nějaká Bluesa. Na hackerský útok to taky nevypadá,
protože proč by někdo něco takového dělal kvůli naprosto neznámému Lojzíkovi
odněkud z Hlincovky, kterého ani nezná a jen hodně málo lidí, kteří vás
znají, je schopno útoku na stránky The Akademie, ale ti zas nevědí, že jste
vůbec někdy něco nahráli, nikdy neviděli web Reverbnation a už vůbec nemůžou
tušit, že vy a Bluesa mají cokoliv společného.
Takže je to pravda a já jsem oceněný
bluesman americkou The Akademií? Ať si lámete hlavu, jak chcete, na nic lepšího
nepřijdete a konečně se zaradujete. Pak máte sto chutí to každému říct, jenže
to nikoho z vašich blízkých moc nezajímá, až teprve na Facebooku se ozve
pár lidí, kteří chtějí s vámi jet na turné do USA, na které se neodkladně
chystáte a pro sichr, že vás nikdo nepozve, si koupíte do USA aspoň zájezd a
pokusíte se věřit, že když už nic jiného, aspoň uvidíte živě svého oblíbence
Nicka Sterlinga.
Až teprve v oblíbeném klubu se několik
muzikantů, mnohem lepších, než vy sami, zajímá, jak se vám to, takovému nemehlu
a antitalentu ve hře na jakýkoliv hudební nástroj, vůbec mohlo stát. A vy
stejně nemáte ani tu kapelu, abyste ty songy - awardy někomu zahráli. Je vám
z toho trochu smutno, z awarda máte radost a tu směs pocitů ještě
umocní fakt, že vás stejně nikdo nezná, a když nehrajete kotlíkařinu, tak vás
vyhodí skoro ze všech hospod, ať si radši jdete hrát na pískoviště.
Takže… Krucinál, kde mám ten kyblíček?
Ale on to ještě není konec. Sotva vyhrabete
s fůry harampádí kyblíček a bábovičky, dorazí další mail, v němž vám
The Akademia nabízí pomoc v proražení do světových rádií a na špice
žebříčků hitparád a k dovršení všeho vás pozve na slavnostní večer
Akademie do Los Angeles, ale to místo radostného skoku do výše s americkým
WAW na rtech, vás to přimáčkne do křesla a začnete propadat panice. Tak to tak
vypadá, že strhnout lavinu bylo snadné, ač jste si mysleli, že házíte jen
sněhovou kouli, ale jak jí zastavit?
Babo, dědku, mami, tatí – raď!!!