Nedávno, dumaje o nějakých úpravách struktury webu (ke kterým
nejspíš nedojde), narazil jsem, mimo jiné i na vzpomínku "válečných dob" v Boleticích.
Napadlo mě, že při nejlepší vůli, přes všechny voloviny, které se tam
odehrávaly, musím konstatovat, že to byl jen slabý odvar proti "spojeneckému
cvičení vojsk Varšavské smlouvy: Štít 1984" v slovenském vojenském prostoru
Lešť, za účasti bratrské hrdinné (okupační) Rudé armády, maďarských honvédů
(Attilla, bič boží a spol) a armády až za hrob věrné slavným husitským tradicím,
tedy naší chrabré a disciplinované lidové československé armády. Kdo na Lešti
kdy byl, potvrdí mi, že proti tomu jsou Boletice zemským rájem napohled. Ne
nadarmo, zde wehrmacht třetí říše cvičil válku v poušti. Všude jen prach, hooodně prachu, závěje prachu kam
ses podíval. Po několikadenním přesunu po
železnici jsme se tak ocitli naprosto v pr... v prachu!
Při pohledu na budování
tábora pro celou divizi, což bylo asi čtyři tisíce lidí (vojenská věda mi k
srdci nikdy nepřirostla, takže se omlouvám, jestli jsem právě uvedl nějaký
blud), bylo mi jasné, že mám-li se dožít konce v relativně dobrém psychickém
stavu, budu muset "vypnout" rozum a
dočista se "zakopat" do paralelního vesmíru ve vlastní hlavě.
Hned nějak zkraje
jsem "chytil" funkci pomocníka dozorčího pluku, takzvaného "malého koně" a své
náhlé dekorování stříbrnými šňůrami si řádně užil. První potyčku jsem měl s čerstvě
zavedeným telefonem ve služebním stanu, který se na cosi tázal, když jsem
nechápal, domáhal se dozorčího a jelikož ani zde jsem nemohl sloužit, tak mi
bohapustě vynadal. Pak jsem padl do oka podplukovníku Meškánovi, snad
nejvěhlasnější figuře našeho útvaru. Čím byl věhlasný, to raději nechám bez
komentáře. Snad jen poznamenám, že z něho "vojenská věda" prýštila každým
pórem. Navíc má matka pracovala s jeho ženou v nemocnici, takže byl tento
Kutuzov
středoevropského válčiště se skutečností, že se tahle sranda beze mne neobejde,
důkladně obeznámen, ba zatoužil mě, fenoména moderní strategie a taktiky, poznat
osobně.
Viděl jsem směrem,
kterým ukazoval, kolem asi pěti set zelených stanů.
"Ano, soudruhu
podplukovníku."
"Tak tam půjdete,
seženete desátníka Malého, co je s tou nástěnkou. Ať sem s ní koukají naklusat."
"Provedu!" děl jsem a vyrazil naznačeným
směrem, rozhodnut sehnat jakéhokoliv desátníka, malého nebo velkého, s
nástěnkou i bez. Asi za hodinu jsem jednoho takového s partou asi pěti vojáků a
nástěnkou potkal. Seznámil jsem ho s přáním pplk. Meškána a po jeho reakci: "Aby
se ten debil neposral!" jsem bystře usoudil, že jsem skutečně náhodně natrefil
na toho pravého desátníka.
Později jsem obdobnou
službu vykonal pro samotného velitele pluku. Nutně potřeboval vojína, dejme
tomu Nováka (to je takové poměrně nefrekventované jméno, tak se snad nikdo
neurazí). Po zhruba dvou hodinách, kdy jsem lelkoval po táboře, zastavil se u každého hloučku
vojáků a
vyptával se na vojína Nováka, o jehož přítomnosti na Lešti však neměl nikdo
pražádného povědomí, jsem se vrátil k soudruhovi plukovníkovi bez jakéhokoliv
náznaku bojového úspěchu.
"Já už ho stejně
nepotřebuju," odvětil velitel v lehkém zadumání (pokud to poněkud nezní
jako protimluv).
Mnohem větší úspěchy jsem slavil jako velitel dřevořezné
jednotky v polní kuchyni. Pod kotli se zatím topilo nějakými ropnými produkty a
důstojnický sbor dospěl k nezvratnému závěru, že tímto v naší zemi poměrně
vzácným palivem se bude šetřit, ať to stojí co to stojí a raději topit dřevem, jehož je všude hojnost
(tím ale určitě neměli na mysli Lešť, protože kam oko dohlédlo, byl toliko
prach) a zvýšit zároveň naději na vyšší prémie pro vojáky z povolání. "Bigoši"
nám k onomu účelu dodali trojici apatických válečníků na pomocné práce a náš elitní dělostřelecký
pluk měl dodat cirkulárku, know how a kvalitní velení, jež tato náročná akce
bezesporu vyžadovala - tedy mě. Za kuchyňským stanem hrdě stála bojová cirkulárka, "cirkulárník"
s odhodlaným pohledem příslušníka Zelených baretů, trojice ostřílených
motostřelců a velitel, tedy já, marně pohledem pátrali po
nějakém dřevě. Nikde ani tříska a vše nasvědčovalo tomu, že v příštích týdnech
se budeme cpát syrovými kolínky.
Po několika hodinách týlový náčelník vyhodnotil situaci obdobně
a začal sjednávat na středoevropském válčišti okamžitou nápravu, takže se
nějakou hodinu zase nic nedělo. Cirkulárník mi ohlásil odchod s tím, že bude v
armě, kdyby se snad v naší akci seběhlo něco, v čem by bylo zapotřebí jeho
přičinění. Bez obav, že by něco takového mohlo hrozit, jsem jej propustil
dočasně na svobodu. Když se nakonec objevila Praga V3S s kýženým nákladem, stála
u kuchyní taková fronta nejrůznějších aut, že jsme složení dřeva mohli očekávat
již v nejbližších dnech. Tolik trpělivosti řidič ani velitel dlouho očekávaného
vozidla neměli a sklopili dříví tam, kde právě stáli a zmizeli v prachu.
Tím se ovšem situace na frontě značně vyostřila a vyžadovala okamžité smělé
řešení. K vytvoření živého řetězu nám několik desítek lidí chybělo, tak jsme
museli improvizovat. Vydal jsem tudíž "bigošům" rozkaz, aby se jali polena nosit
k cirkulárce. Abych ukázal i svoji vlídnější tvář, nevyloučil jsem eventualitu,
že by si mohli občas zapálit. Spokojeně jsem sledoval, jak se motostřelci s
poleny občas objevili jako svatí v pražském orloji. Náhle jako by se však stroj
pokazil. Šel jsem rekognoskovat vzniklou potíž a zjistil, že hošánci se už
omezili na pouhé kouření za hromadou polen. Vyjevil jsem jim, že má představa
byla, dejme tomu, tři polena a pak cigáro, leč rozhodně jsem neměl na mysli
poměr jedno poleno - jedna krabička cigaret.
Dospěl jsem k
závěru, že
cirkulárník by už také mohl rozeznít svůj nástroj a došel pro něj do
občerstvovacího stanu. Dal jsem si s ním kávu a vyrazili jsme do akce.
Cirkulárník si nad cirkulárkou vážně mnul bradu a přes mé výzvy k
okamžitému
plnění rozkazu stále jen bezradně čučel střídavě na mě a na cirkulárku.
"Není připojená,"
překvapil mě svým zjištěním. Chtíc mu nějak pomoci, ukázal jsem mu rozvodnou
skříň a vyjádřil naději, že by mohla být vydatným zdrojem energie.
"Jenže já nejsem
elektrikář, takže to nesmím zapojit sám. Potřebuji k tomu vyškoleného
elektrikáře."
Panice jsem sice rozhodně nepodlehl, i když jsem nastalou
situaci nikterak nehodlal podcenit. Sám jsem bedlivě dbal na dodržování řádů a
nařízení velení Varšavského paktu a musel jsem mu tedy dát za pravdu, zvláště
když prozradil, kde se pravděpodobně nalézá elektrikář. Toho jsem vskutku až
nečekaně brzy našel, jak zapojuje elektriku do stanu velitele pluku. Jenže tato
akce samozřejmě měla přednost i před ztečí na nepřátelské pozice a tak, když mi
elektrikář slíbil, že hned co bude hotov, bude se věnovat naší dřevokazné
jednotce, vrátil jsem se do předem připravených pozic u cirkulárky.
A vskutku po několika dalších hodinách byla cirkulárka v
zásuvce. Když ji cirkulárník spustil a rozřezal první poleno, zahlásil mi jeden
z "bigošů," že právě byli z převeleni na jinou akci a hrdinná trojice
odpochodovala do prachu. Při pohledu na "hromadu" přinesených polen, jsem
usoudil, že nosiči se přeci jenom více věnovali vytváření kouřových clon, než
polenům a že cirkulárník bude v podstatě tím pádem do pěti minut hotov.
Neprodleně jsem podal o provedené akci a jejích výsledcích hlášení náčelníkovi pro týl a do konce
války se vařilo na ropě.
Nemohu nevzpomenout svého oblíbeného podřízeného poddůstojníka v
záloze, dobrého vojáka Komárka. Jeho mohutná majestátná postava byla ozdobou
nejen naší jednotky, ale všech nástupů a bitev. Své vojenské povinnosti se
nesnažil nikterak obcházet, naopak je plnil doslova a v tom mi byl velmi
sympatický. Také mi náležitě vzdával, asi jako jediný, vojenské pocty. Jednou
držel vartu u hlavní brány. Když jsem tudy projížděl v topogázu, učinila
dvoučlenná vachjednotka na jeho povel "k poctě zbraň." Bohužel však jednotka nevzdala čest
"Uazu" jedoucímu hned za mnou a plnému plukovníků. Těm se to nějak nelíbilo a
dobrého vojáka Komárka a spol zuřivě pokárali. Celý tábor se, pokud to bylo možné,
vyhýbal "hlavní táborové třídě," neb tam byly vystaveny bojové zástavy a těm,
jak je všem absolventům vojny známo, se rovněž zvládá čest a to veškeré vojsko
mělo za velmi ponižující projev servility k velení Varšavské smlouvy. Při jedné cestě na kávu jsem se automaticky klidil z
inkriminovaného prostoru, načež mě Jirka Komárek zadržel slovy, že nám pařáta
neupadne. Tak od té doby, při pravidelných pochůzkách za kávou, jsme osaměle
pochodovali s rukou u kšiltu kolem praporců.
Kromě toho Jirka objevil pašeráckou stezku ke zdroji pálenky.
Každý večer za soumraku vyrazil, jak říkával, "přes čáru" a ke "stromu radosti,"
jak jsme říkali pahejlu, u něhož jsme se scházeli, opaku to "stromu nářků," kde jsme
mívali nástupy, se vracel s čutorami plnými kýžené tekutiny. Jednou se nás sešlo
nečekaně nějak málo a tak jsme paš vykloktali snad jen ve dvou, což ovšem mělo
za následek opici, že gorila je proti tomu roztomilá opička na gumě z pouti. Motal jsem se
mezi provazy stanů jak vítr v bedně a nejednou jsem neupadl jen díky stanovým
opěrám. Náhle jsem v uličce mezi stany narazil na postavu samé zlato, stříbro a
drahé kamení. Šarži jsem sice nepoznal (zlata tam ovšem měl na kila), ale bylo
mi okamžitě jasné, že jsem v průseru, protože v lágru panoval přísný zákaz
konzumace alkoholu. Zachytil
jsem se nějakého provazu a vrávoravým úkrokem jsem se snažil zlatému démonu
uhnout a vzdát mu čest. Vysoký důstojník, ne-li přímo generál se však náhle skácel
na zem jako podťatý. Ulevilo se mi: Byl ještě mnohem více nalitý, než já. Váhavě jsem ho
ve vší úctě a vyznamenáními překročil i s jeho zlatými výložkami a ponechal vlastnímu osudu.
Pravil jsem, že Jirka byl ozdobou všech nástupů... Když měl
přijet ministr obrany, armádní generál Dzůr a sháněla se "vítací jednotka," kde
kdo se jal okamžitě mizet, nebo se aspoň snažil být neviditelný. Ne tak ovšem
dobrý voják Komárek. Hlásil se jako první a já tím pádem jako druhý. Dali nám
nové mundůry a prošli jsme nácvikem uvítání, kdy si nějaký plukovníček hrál na
ministra a vše do posledního hurá vypiloval. Už jsme stáli na obřadním placu očekávajíce ministra,
když tu jeden s plukovnických poskoků za nastoupenými generály kontrolující
naposled naší strůj a dokonalý vzhled, vykázal nebohého Jirku z řady, že má
nepředpisový knír. Víc jej ovšem nemohl naštvat. Tak se stalo, že značně "nasraná"
ozdoba naší jednotky neviděla, jak generálové běží k ministrovu autu a jak
ministr dostal upomínkový tank.
Závěrečnou bitvu jsem neviděl, protože jsem "velel"
regulaci, v niž naši jednotku operativně přetvořili. Popravdě řečeno, jeden útok
už jsem tam zažil na vlastní kůži a docela mi to stačilo, nejspíš na zbytek
života. Vraceli jsme se z vyměřování palpostů, když se naproti nám nad obzor
vyvalil z prachu nespočetný šik útočících tanků, snad všech, jimiž Varšavská
smlouva tehdy disponovala a že jich bylo... Chtěl jsem řidiči duchaplně přikázat
změnu směru jízdy, ale ten už byl z auta venku a cvalem se od něj vzdaloval. Na
váhání nebylo kdy, tak jsme jej hbitě následovali. Za okamžik se kolem řítil
první tank a vzápětí vše zmizelo v oblaku prachu. Ještě notně vyděšený jsem si
představoval, jak podávám velení hlášení o ztrátě topogázu ve válečné vřavě a
zkoušel si představit, kolik toho může z toho gazíku a jeho cenného vybavení,
zbýt. Tanky odehřměly prášit jinam a když se prachový oblak před námi usadil, k
našemu nesmírnému překvapení stál Gaz neporušený tam, kde jsme jej opustili,
pouze pokryt silnou vrstvou prachu.
Velitelské stanoviště regulace jsem si zřídil
ve sklaďáku plném slámy, kde mě posléze objevili tři plukovníci, čtoucího nějakou
hodnotnou beletrii z plukovní knihovničky. Napřed měli obavy o mé zdraví, ale
když se dozvěděli, jaký důležitý bojový úkol, bez něhož by byla bitva jistojistě
ztracena a válka
prohraná, plním, konečně mě, jako první, bohužel i poslední, pochválili: "Dobře si,
soudruhu podporučíku, plníte své povinnosti!" a vyhnali, svinským krokem,
zpět na křižovatku.
Na závěr bitvy měla vybuchnout na středoevropském válčišti
"atomová bomba," kterou prý představovalo několik desítek tun napalmu. Řekl,
jsem si, že by to mohla být hodně efektní podívaná. Vypravil jsem se tedy na
kopeček nad křižovatkou za nevšedním zážitkem. Velení Varšavské smlouvy na mě
však nepočkalo a tak, než jsem se stačil dostat na vrcholek, "atomový hřib"
rozfoukal vítr.
Ilustrační fotografie pochází odněkud z internetu. Děkuji
neznámým fotografům a až padnou, položím jim k pomníku, vždy v den výročí
vítězné bitvy, vanilkový věneček. Pokud by se cítili kráceni na svých autorských
právech, mohou si z tohoto webu stáhnout třeba i kalhoty.
Žádné komentáře:
Okomentovat