Jak jsem se (ne)stal ekoteroristou

Udeřilo jaro. Snad už definitivně. Tak nešlo konečně nevyrazit, jak už se skoro stává každoroční tradicí, na první výlet: na Olšinu. Ekoarmáda ("Eko" proto, že, kdo jiný se chová k šumavské přírodě tak ohleduplně…) opět pootevřela další branku Boletic v okolí Polné (samotných Boletic a Arnoštova též), takže se přímo nabízela varianta z Hořic do Polné a přes Květušín téměř po mírně pozměněné trase do Horní Plané.

Cesta do Polné z části kopíruje železniční trať. Nikdy jsem tudy, z pochopitelných důvodů, dosud nešel a tak jsem měl obavy ze schůdnosti trasy. Na mapě cesta vyznačena byla, ba na ortofotomapě jsem také nějaké cesty viděl, ale kdo může vědět, jak jsou letecké snímky staré, kudy si vojenské ekostatky vyjezdily letos dálnice pro své ekotraktory a "i mapa se může mejlit." Obavy byly zbytečné. Cesta byla pohodlná s výjimkou asi půlkilometrového úseku, kdy bez varování zmizela, jsem musel po okraji lesa, neb na desetiletí nepokosené louce jsem měl, byť, jak se nakonec ukázalo, zbytečný strach z náhlého výskytu bezedné bažiny - to tedy ekoagrohospodáři těžce nezvládli - avšak neukázalo se to být nepřekonatelným problémem.
Polná, nebo spíš její zbytky, je docela opravená a zdaleka už nepůsobí v krajině, až na řadu "okálů," jako zhnisaný vřed. Otázka je, zdali je to přičiněním ekosprávy vojenského újezdu, či, podobně jako mnohde jinde, německých, svinským krokem vyhnaných, starousedlíků.

Na lukách kolem dětského letního tábora byly vyskládány hory dřeva. Těžko říci, jestli ještě po Kyrdovi, nebo už i po Emině. Daleko víc mě ovšem zaujalo naskytnuvší se panorama zasněženého Plechého a Smrčiny na pozadí pomalu po zimě se probouzející krajiny přede mnou. Postavil jsem stativ a něco nafotil ba i nafilmoval. (Až to sestříhám, určitě poskytnu k nahlédnutí) Zaregistroval jsem projíždějící auto vojenských lesů. Zpomalilo u mě, ale pokračovalo dál za svým cílem.

Dole u rybníka Olšina mě potěšilo, že konečně někoho napadlo vyřezat na břehu vrby. Hned to vypadalo lépe a foťák a kamera ulpěly objektivy na dlouho neviděných pohledech. Když jsem se motal po louce, hledaje další velkolepé záběry, už u mě nějaké auto zastavilo. Vylezl z něho jakýsi nadlesní, či co a položil mi velezáludnou otázku:

"Copak nám to tady provádíte?"

V jedné ruce s foťákem a v druhé se stativem s kamerou jsem tu otázku zas až tak kór moc nechápal:

"Fotím."

"A víte, že jste pronikl do vojenského prostoru?"

Tím už mě vskutku dostal.

"Vždyť jsem sem přišel po turistické cestě," namítám.

"Ale jste mimo."

To jsem fakt byl. Když se mě zeptal na doklady, tak, řádně vycvičený bolševickým režimem, jsem poslušně sundával ruksak. Na perlustraci však přeci jen nedošlo. Ani nevím, jestli na to ten zelený mužík vůbec měl právo.

"Jste tady soukromě, nebo za nějakou organizaci?"

"Soukromě…“

"Tak si příště pořádně přečtěte návštěvní řád."

"Ten znám…“

Zálesák mě ponechal svému osudu dvacet metrů ve vojenském prostoru.

Trochu mě to namíchlo, co by naprosto zbytečná buzerace, ale zato mi svitlo: Vloni po hurikánu Kyril lesáci krutě zdevastovali  při těžbě polomů přírodu v chráněné krajinné oblasti. Do vojenského újezdu však vnikli "ekoteroristé" a důkladnou spoušť zdokumentovali. Správa vojenského újezdu na ně podala trestní oznámení, že tam neměli co dělat a vlezli tam bez povolení. Ovšem právě minulý týden byli "ekoteroristé" osvobozeni, že naopak udělali velezáslužnou věc pro ochranu přírody a ekolesáci v tom tedy dál "lítají." Co tedy viděl "můj" nadlesní, když mě uzřel na louce u rybníka? Zeleného ekoteroristu, který zase hluboko ve vojenském prostoru dokumentuje bůhví jakou neplechu, či plechu napáchanou "ekovojskem," či jím zřízenými, nebo zjednanými organizacemi. Čeho se já ještě dožiji…
U vojenské zotavovny jsem si prohlédl jejich hezký rybářský rybníček, kde jsem také ještě nebyl a pak už jsem standardně pokračoval přes Hodňov do Horní Plané. Nádherné počasí ten den nevylákalo jen mě, ale i houfy Kleťařů, takže minimálně z Holubova, ale myslím, že už z Plešovic, lidé ve vlaku stáli.