pátek 14. října 2011

Bitva na Horemázu


Nedávno, dumaje o nějakých úpravách struktury webu (ke kterým nejspíš nedojde), narazil jsem, mimo jiné i na vzpomínku "válečných dob" v Boleticích. Napadlo mě, že při nejlepší vůli, přes všechny voloviny, které se tam odehrávaly, musím konstatovat, že to byl jen slabý odvar proti "spojeneckému cvičení vojsk Varšavské smlouvy: Štít 1984" v slovenském vojenském prostoru Lešť, za účasti bratrské hrdinné (okupační) Rudé armády, maďarských honvédů (Attilla, bič boží a spol) a armády až za hrob věrné slavným husitským tradicím, tedy naší chrabré a disciplinované lidové československé armády. Kdo na Lešti kdy byl, potvrdí mi, že proti tomu jsou Boletice zemským rájem napohled. Ne nadarmo, zde wehrmacht třetí říše cvičil válku v poušti. Všude jen prach, hooodně prachu, závěje prachu kam ses podíval. Po několikadenním přesunu po železnici jsme se tak ocitli naprosto v pr... v prachu!


Při pohledu na budování tábora pro celou divizi, což bylo asi čtyři tisíce lidí (vojenská věda mi k srdci nikdy nepřirostla, takže se omlouvám, jestli jsem právě uvedl nějaký blud), bylo mi jasné, že mám-li se dožít konce v relativně dobrém psychickém stavu, budu muset "vypnout" rozum a dočista se "zakopat" do paralelního vesmíru ve vlastní hlavě.
Hned nějak zkraje jsem "chytil" funkci pomocníka dozorčího pluku, takzvaného "malého koně" a své náhlé dekorování stříbrnými šňůrami si řádně užil. První potyčku jsem měl s čerstvě zavedeným telefonem ve služebním stanu, který se na cosi tázal, když jsem nechápal, domáhal se dozorčího a jelikož ani zde jsem nemohl sloužit, tak mi bohapustě vynadal. Pak jsem padl do oka podplukovníku Meškánovi, snad nejvěhlasnější figuře našeho útvaru. Čím byl věhlasný, to raději nechám bez komentáře. Snad jen poznamenám, že z něho "vojenská věda" prýštila každým pórem. Navíc má matka pracovala s jeho ženou v nemocnici, takže byl tento Kutuzov středoevropského válčiště se skutečností, že se tahle sranda beze mne neobejde, důkladně obeznámen, ba zatoužil mě, fenoména moderní strategie a taktiky, poznat osobně.

čtvrtek 6. října 2011

Operace "Pohraniční opevnění ČSR"

Slavonice
29. června vyrazil náš expediční sbor ve složení Áda (vrchní náčelník), Sony (náčelník), Žebřík (velitel itineráře) a já (mužstvo) dvěma Jeppy na okružní cestu po pohraničním opevnění z dob první Československé republiky. Nehodlám se pouštět do podrobností, jež si stejně v nijak hojné míře nepamatuji a navíc o tom existuje spousta více méně odborných publikací. Trasu a hlavně program připravil velitel Žebř a to fakt skvěle. Bohužel program operace byl příliš časově náročně sestaven a jak už to v takových případech podrobně sestavených plánů bývá, tak se nakonec moc nedodržel.
První náš postupový cíl bylo lehké opevnění ve Slavonicích. Cesta vedla nepříliš frekventovanými silnicemi, takže jsme zatím provoz nijak výrazně nebrzdili, protože bojová vozidla se neuhýbají. Objednaný průvodce z řad místních nadšenců pro vojenskou historii na nás opravdu čekal a tak jsme si prohlédli část obnoveného opevnění a jeden dobově vybavený bunkr, takzvaný "řopík" (podle
Ředitelství opevňovacích prací).

středa 5. října 2011

BVPN: Vylodění v Boleticích


Srocení Jeepů pod Kletí
To by vás zajímalo, co znamená ona zkratka v názvu, že jo? K tomu se ale dostanu až po nezbytném úvodu. Českobudějovický Jeep club pořádá nejrůznější akce, ale pro mě nejpřitažlivější jsou pravidelné návštěvy vojenského prostoru Boletice. V každém milovníku vojenské historie, milovníky válečných veteránů z toho nevyjímám, dřímá, tu více, tu méně, voják. Na těchto stránkách jsem se nejednou vyznal, že ve mně dřímá také - akorát, že dřímal (spíš tvrdě spal) i když jsem byl na vojně a vojenská věda se v mých mozkových závitech zavinula k nenalezení. Co - ve mně dřímá voják? Celá kumpanie vojáků, celý batalion, nebojím se říct: celá brigáda vojáků! A voják má rád vojenské prostory. A já mám rád Šumavu. A tak jsem holt tu svou dřímající brigádu probudil a mobilizoval. Každá pořádná brigáda, i ta bramborová, má svůj název. Ta moje - a to jsem zpátky u nadpisu - se zuje Brigáda velmi pomalého nasazení - BVPN.

čtvrtek 29. září 2011

Jak jsem se (ne)stal ekoteroristou

Udeřilo jaro. Snad už definitivně. Tak nešlo konečně nevyrazit, jak už se skoro stává každoroční tradicí, na první výlet: na Olšinu. Ekoarmáda ("Eko" proto, že, kdo jiný se chová k šumavské přírodě tak ohleduplně…) opět pootevřela další branku Boletic v okolí Polné (samotných Boletic a Arnoštova též), takže se přímo nabízela varianta z Hořic do Polné a přes Květušín téměř po mírně pozměněné trase do Horní Plané.
Cesta do Polné z části kopíruje železniční trať. Nikdy jsem tudy, z pochopitelných důvodů, dosud nešel a tak jsem měl obavy ze schůdnosti trasy. Na mapě cesta vyznačena byla, ba na ortofotomapě jsem také nějaké cesty viděl, ale kdo může vědět, jak jsou letecké snímky staré, kudy si vojenské ekostatky vyjezdily letos dálnice pro své ekotraktory a "i mapa se může mejlit." Obavy byly zbytečné. Cesta byla pohodlná s výjimkou asi půlkilometrového úseku, kdy bez varování zmizela, jsem musel po okraji lesa, neb na desetiletí nepokosené louce jsem měl, byť, jak se nakonec ukázalo, zbytečný strach z náhlého výskytu bezedné bažiny - to tedy ekoagrohospodáři těžce nezvládli - avšak neukázalo se to být nepřekonatelným problémem.

úterý 27. září 2011

2 x Video: Výlet na Olšinu

Jaro 2007
 
Jaro 2008

Olšinská trilogie - III. - Válečné vřavy šumavské

V poslední části mé pomyslné trilogie, odehrávající se kolem údolí Olšiny, se vypravíme do Polečnice, která se více než čím jiným vyznačuje nádražím, kde se vagónovala a vykládala nejroztodivnější vojska, aby vybojovala velkolepé bitvy, vesměs vítězné, nebo aspoň měkkou turistikou přeorali chráněnou okolní krajinu pásy a granáty. Poblíž Polečnice stávaly i tábory "našeho pluku." Ty uvozovky jsou tu proto, že já ho za svůj nijak zvlášť nepovažoval. Působení v armádě mi totiž nikdy nijak nepovznášelo a nepůsobilo mi adrenalinovou rozkoš. Armádu jsem spíš nenáviděl. S odstupem času není můj postoj tak vyhrocený. Určitě si ale žádný z mých někdejších velitelů nikdy nemyslel, že by se beze mne neobešel. Však mě ani na konci mé prezenční služby příliš do svých služeb "nelámali." Měl jsem spíš pocit, že se jich nakonec docela rádi zřekli.

Olšinská trilogie - II. - Hodňovská elegie

Každý pravý svazák, kterému nebyl lhostejný osud socializmu v naší zemi, ať tím měl na mysli cokoli a hlavně osud jeho vlastní, musel aspoň jedenkrát za střední školu vyrazit pomoci našemu průmyslu, či zemědělství a téměř zadarmo se účastnit shora vysoce organizované takzvané "letní aktivity." Opustili jsme pro jednou brány našeho dosavadního "živitele," národní podnik Budvar, na něhož se kupodivu "letní aktivita" nevztahovala (výdělek nebyl účelem, nýbrž duchovní splynutí s dělnickou, v našem případě rolnickou třídou) a vyrazili jsme na sena do Hodňova. Ne, že by se nám tam tak chtělo, ale vzhledem k tomu, že jsme toužili jet co nejvíc kamarádů pohromadě, nic jiného nám nezbylo, protože pouze do oné zapadlé vísky nebyl zrovna nával zájemců. Na nádraží jsme se sešli já, Víťa, Čajík, Jovan, Antoš, Bob a naše spolužačka Mirka. Z béčka přibyli Kvíčala, Školník a kluk, na jehož jméno si právě nemohu vzpomenout. Na povel nás dostala jedna studentka pedagogické fakulty, jejíž jméno si také nevybavuji. Okresní výbor SSM se neodvážil sotva zletilé (v případě Jovana ani to ne) studentíky vyslat do boje o lepší zítřky bez aspoň náznaku pedagogického dohledu.

Olšinská trilogie - I. - Tam, kde leží tábor Olšina


Pořád mě to dosti táhne do oblasti Olšiny a Hodňova. Samozřejmě, když stojíte na břehu rybníka a hledíte na masiv Špičáku, Knížecího stolce a Chlumu, nebo z kteréhokoliv z okolních návrší na celé údolí rybníka, nevyvolá toto konstatování na tváři každého milovníka šumavské přírody pražádný údiv. Je to tam moc hezké a proto mě dost štve, že drtivou část tohoto krásného koutu přírody okupuje armáda. U mě je to asi umocněno zážitky z dob mého dětství a mládí, bohužel nevyjímaje běsnění armád Varšavské smlouvy, jehož jsem byl "hybnou silou." Velitelé byli asi jiného názoru, ale už sám fakt, že všechny bitvy byly vítězné, hovoří za vše.
O tom ale jindy.