Každý pravý svazák, kterému nebyl lhostejný osud socializmu v naší zemi, ať tím měl na mysli cokoli a hlavně osud jeho vlastní, musel aspoň jedenkrát za střední školu vyrazit pomoci našemu průmyslu, či zemědělství a téměř zadarmo se účastnit shora vysoce organizované takzvané "letní aktivity." Opustili jsme pro jednou brány našeho dosavadního "živitele," národní podnik Budvar, na něhož se kupodivu "letní aktivita" nevztahovala (výdělek nebyl účelem, nýbrž duchovní splynutí s dělnickou, v našem případě rolnickou třídou) a vyrazili jsme na sena do Hodňova. Ne, že by se nám tam tak chtělo, ale vzhledem k tomu, že jsme toužili jet co nejvíc kamarádů pohromadě, nic jiného nám nezbylo, protože pouze do oné zapadlé vísky nebyl zrovna nával zájemců. Na nádraží jsme se sešli já, Víťa, Čajík, Jovan, Antoš, Bob a naše spolužačka Mirka. Z béčka přibyli Kvíčala, Školník a kluk, na jehož jméno si právě nemohu vzpomenout. Na povel nás dostala jedna studentka pedagogické fakulty, jejíž jméno si také nevybavuji. Okresní výbor SSM se neodvážil sotva zletilé (v případě Jovana ani to ne) studentíky vyslat do boje o lepší zítřky bez aspoň náznaku pedagogického dohledu.
Při pohledu do jízdního řádu Českých drah by se mohlo zdát, že do Hodňova jezdí vlak. Ten však jezdí toliko do Olšiny a do city je to dobré dva kilometry do kopce. Dost jsme tuto skutečnost proklínali. To jsme ovšem ještě netušili, že Olšina je z Hodňova nejbližší lidské sídlo. Do Žlábku to je tři, Horní Plané (nejbližší hospody) a do Hůrky šest kilometrů, do Černé ještě o kilometr dál. Dálkové pochody tudíž se staly nezbytností, chtěli-li jsme aspoň občas do civilizace, zejména na pivo. Byli jsme přeci čerstvými legálními konzumenty alkoholu! Jovan oslavil osmnácté narozeniny během pobytu. Hodňov v oněch dobách, kdy ho neustále opouštěli stálí obyvatelé, nebyl střediskovou obcí ani náhodou. Byl tam sotva jeden krám, otevřený zásadně tehdy a jen tehdy, když jsme byli na robotě a poměrně dost poměrně zchátralých staveb. Je ovšem pravdou, že tento neutěšený stav se měl v následujících letech jen zhoršovat. Dnes už přece jen hodně prokoukl díky chalupářům a Němcům, kteří nechali opravit kostel.
Jeli jsme sice na sena, ale se senem jsme si moc nepotykali. Ono léto se jen opravdu těžko dalo nazvat suchým. Dostávali jsme nejrůznější náhradní úkoly. Například s Čajíkem jsme měli u nějaké kolny pálit bordel. Práce se nám líbila, takže jsme si ji opatrně šetřili, aby nám nedali nějakou horší. Jaké bylo překvapení nadřízeného kolchozníka, když jsme to od rána do pěti hodin odpoledních nezvládli, ačkoliv naráz by to shořelo asi za hodinu. Jenou přeci jen vysvitlo slunéčko a já se stal jsem se závozníkem u koňského spřežení, jímž se dopravovalo seno z míst, kam traktor mohl vjet jen se značným rizikem. Jednak jsem se v tom trochu vyznal, vždyť jsme doma koně měli, ale hlavně jsem v tom správně vytušil, že se rozhodně neudřu k smrti. Dopadlo to sice lépe, ale ne o moc. Sotva jsme naložili první fůru, začalo znovu pršet. Zajeli jsme tudíž do sklaďáku a pohodlně se uložili na fůře. Kočímu se povětrnostní situace nezačala zamlouvat ani po hodině.
"Hele, mladej, shodíme to a já jedu na oběd. To stejně nepřestane," pravil. Jak pravil, tak jsme učinili a já se rozhlédl po sklaďáku. Kluci stále pracovali na druhé straně u výfuku. Zalehl
jsem tedy do sena dodřímat spokojeně do oběda. Probuzení však patřilo k nejhorším mým životním zážitkům. Probudil mě průnik kopáče (takové zahnuté vidle) do mé tváře. Vyndal jsem kopáč z úst a začal vstávat. Na druhém konci násady se nalézal šokovaný Školník. Krve by se v něm nedořezali, zatímco já v tu chvíli ještě vtipkoval. Následoval zájezd k doktorce, která mi dala "tetanovku," heřmánek a náplast na tvář, aby mi neteklo kafe z huby, jak to okomentovala sestra.
Večer jsme moje znovuzrození řádně oslavili v Horní Plané v hotelu u nádraží. Já začal postupně ztrácet humor i chuť na pivéčko, protože mě to začínalo bolet. Měl jsem totiž kromě probodené tváře poškozený i jazyk a dáseň a začalo to přicházet k sobě. Zato si dobře pamatuji notně rozverného Víťu, jak popíjel Pálavské ohnivé. Napřed mu to dělalo dobře, avšak ve finále poblil služebnu Veřejné bezpečnosti. Radši jsme utekli, protože jsme měli s VB neshody už dříve v Černé, když jsme šli z hospody po nesprávné straně silnice a navíc místní příslušníci byli povětšinou tradováni jako "opravdový výkvět inteligence" v SNB.
Když jsme po čtrnácti dnech znovu stanuli na zastávce, hřály nás v kapse "těžce" vydělané dvě stovky a skutečnost, že jsme právě zachránili socializmus, nás nijak nepovznášela, ani netrápila. Přes utrpěnou újmu na zdraví na tu brigádu vzpomínám rád. Bylo to tam hodně fajn. Aby ne! Vždyť nám bylo krásných, bezstarostných osmnáct let. Někde bych měl mít i náš brigádní deník. Jestli jej najdu a naleznu v něm něco obzvláště veselého, dám vědět.
Žádné komentáře:
Okomentovat