Pořád mě to dosti táhne do oblasti Olšiny a Hodňova. Samozřejmě, když stojíte na břehu rybníka a hledíte na masiv Špičáku, Knížecího stolce a Chlumu, nebo z kteréhokoliv z okolních návrší na celé údolí rybníka, nevyvolá toto konstatování na tváři každého milovníka šumavské přírody pražádný údiv. Je to tam moc hezké a proto mě dost štve, že drtivou část tohoto krásného koutu přírody okupuje armáda. U mě je to asi umocněno zážitky z dob mého dětství a mládí, bohužel nevyjímaje běsnění armád Varšavské smlouvy, jehož jsem byl "hybnou silou." Velitelé byli asi jiného názoru, ale už sám fakt, že všechny bitvy byly vítězné, hovoří za vše.O tom ale jindy.
V Olšině jsem totiž byl kdysi v takzvaném pionýráku. Spousta mých kamarádů byla po návratu z obdobných zařízení plna silných a dobrodružných zážitků a těšila se na příští prázdniny, kdy s budou moci vrhnout v ústrety novým super zážitkům do stanů a chatek, rozsetých po celé naší milované vlasti. Nemohlo mé srdce, podlehnuvší dobrodružným "foglarovkám," nezatoužit po nádherných okamžicích v lůně neposkvrněné přírody v kruhu stejně natěšených druhů. Ukecal jsem tedy mamku a ona mi zařídila třínedělní pobyt v jednou takovém táboře na Šumavě. Ale tehdy asi desetiletý autor těchto řádků ani v nejmenším netušil do čeho jde. Byl v té době už poměrně dost samostatný, sám se chodil i koupat, ba mnohdy dohlížel na ještě mladší neplavce a jindy zase s kamarády trávil celé dny na dobrodružných stezkách v okolí Hlincovky. Proto, když stejně, jako několika set členný zbytek tábora vystoupil z narvané soupravy šumavského motoráčku, čítající dva vagóny, s těžkým kufrem na "hlavním nádraží" v Hodňově, ještě se těšil. Dovlekl zavazadlo na nejvyšší a nejstrmější kopec v okolí a byl s dalšími pěti kloučky nacpán do dřevěné chatky. Když však jeden ze spolubydlících dostal nařezáno, jelikož nevydržel stát v řadě, začalo se v duši mé smrákat. Dodnes se ono rekreační zařízení pro trestání neviňátek na kopci nad rybníkem nachází.
Že bych směl do vody bez povelu, nebo jít se jen tak projít dále než k suchým kadibudkám za táborem, či snad neležet v dvouhodinovém odpoledním klidu, bylo prostě vyloučeno. Když jsem se jednoho dne na vycházce napil ze studánky, jak bylo naším dobrým zvykem na Hlincovce, dostal jsem "zaracha" a nesměl se jít koupat. Souboj střevlíka a žížaly nemohl mé obrovské zklamání vynahradit. Naštěstí přišla asi za půl hodiny bouřka a po koupání měli všichni. Navíc někteří kluci, zejména Pražáci, byli pro mě jak tvorové z jiné planety. Když se jednou bavili házením šutrů po mé osobě, "rozflákali" v chatce okno a vinu za to svedli na mě - prý jsem neměl jsem to okno zavírat. To bylo pro chudáka vesnického haranta, zvyklého na volnost, po čertech silné kafe. Však už jsem do podobné akce v životě dobrovolně nešel a první nedobrovolnou byla až vojna.
Jistě, že se našly i pozitivní zážitky. Karnevalový táborák byl jedním z nich. Byli jsme na něm s některými spolubydlícími za tři mušketýry. Líbil se mi můj kostým a hlavně replika kordu. Nádherné výlety po rybníku na pramičkách, nebo noční pochod k Malému Lipnu aspoň částečně naplňovaly má očekávání. Nejsilněji se mi do duše zaryly neokoukatelné pohledy přes obrovský rybník k horám. Pokaždé, když jsme pak tudy jeli motoráčkem do Volar k příbuzným, vyjmenovával jsem hlavní vrcholy za rybníkem: Špičák, Knížecí stolec, Chlum... A bylo mi vždycky tak trochu "takový pěkný smutníčko"...
Trvá to dodnes. Je to "moje" údolí.
Žádné komentáře:
Okomentovat