Jak se stát „hvězdou“ v USA

Tak za prvé. Musí vás bavit muzika a nesmíte toho moc umět. Třeba hrát na hudební nástroje, nebo ještě lépe – zpívat.

Pak si koupíte Cubase 8, jednu až tři kytary (nejlépe Epiphone Les Paul, Fender – Squier Stratocaster a Jumbo X od Furcha), steel kytaru Gretsch, k němu vám musí Bobík za pár piv udělat želízko, jinak za něj utratíte majlant a opravdoví dobrodruzi si pořídí i prstýnky (ne snubní, ale na brnkání) a když máte zbytečných 25 000, tak i klávesový nástroj Korg. Nesmí chybět mikrofon, multiefekt Boss a několik kilometrů kabelů, které pak promění váš druhdy útulný pokojík v nepřehledné studio, že by padnul do mdlob i sound engineer z Abbey Road.

Pak vezmete za flígr dva dávné kamarády a spoluhráče – sólového kytaristu a basáka (bubeníka neseženete, ani kdybyste se na místě posrali – že jo, Davide) a založíte s nimi kapelu, aniž byste je předem varovali – o to víc jsou pak překvapeni a nadšeni. Pak už nezbývá nic jiného, než co nejméně zkoušet, protože to přece opravdoví machři nepotřebují, a když se náhodou sejdete, nebo nedejbóže to rozbalíte v putyce, svorně konstatujete, že to pořád není tak nějak ono.

Když se stále nedaří pořádně nahrát ani jednu písničku, protože se buď nedaří dostat oba spoluhráče ve stejnou chvíli na stejné místo – ve vašem druhdy útulném pokojíku – nebo jednoho, či všechny vyřadí zákeřná choroba, či zrovna nikdo není v tvůrčí pohodě, vezmete vše do vlastních rukou a rozhodnete se pár písniček z repertoáru kapely nahrát sám. Při nahrávání děkujete bohům za fakt, že technika pokročila tak daleko, že když něco zmršíte, dá se to vystřihnout a nahradit lepší verzí téhož. Po skončení nahrávání to nějak smícháte dohromady, přičemž za nejdůležitější považujete rozmístění nástrojů v prostoru a nikoliv konečný zvuk nahrávky a při několikaterém poslechu, si nakonec povzdechnete, že bylo hůř a lidi si chválili.

Pak nahrávku pošlete mailem svým spoluhráčům, aby věděli, čeho jsou schopni, když nepřekážejí ve vašem druhdy útulném pokojíku a divíte se, že vás nechválí, jak jste si pochopitelně představovali. Nakonec stejně jeden dostane zánět žil a šlach, takže si zahraje toliko na rádio a druhý se rozhodne se věnovat své živnosti, aniž by se zdržoval hraním s takovým lemplem, jako jste vy. Tak se kapela rozpadne a vám zbude pár nahrávek, které jste sice nahráli sami a zcela nepochopitelně je necháte připsané již neexistující kapele, ale o to usilovněji je pro sichr umístíte všude, kam se jen dá, mimo jiné i na reverbnation.com. To se pak ukáže jako rozhodující.

Jednoho prosincového dne přijde mail od programového ředitele radia Vibe z Detroitu, nějakého Lanceho, že by se mu jedna písnička líbila do vysílání (má ten potenciál – řekl on) a doporučí vám za tím účelem zaregistrovat song u Americké akademie.

„To zrovna,“ řeknete si pln podezření, že si z vás někdo dělá šoufky.

Za několik dní se mail více méně opakuje. „Safra, safra,“ díte si pod třídenním strništěm, „že by to bylo opravdu americký rádio a myslelo to vážně?“ Zkrátka najednou vám to nedá, zjistíte, že zaregistrovat jednu písničku, nebo EP stojí pár dolarů, LP stejně nemáte a tak si řeknete: „Nu což, prochlastal jsem mnohem víc peněz.“ a zaregistrujete EP (čtyři skladby, které se vám kromě požadované jeví jako celkem slušné), zaplatíte kartou a oznámíte Lancemu, že se stalo, jak chtěl. Lance poděkuje a doporučí vám pro nahrávání jedno studio v New Yorku – asi proto, že je to pro vás blíže, než Los Angeles.

Na celou věc zapomenete tak rychle, jak znenadání se seběhla. Pak přijde v únoru mail, který napřed chcete vyhodit jako spam, když tu vás náhle upoutá, že odesilatelem je The Akademia. V mailu se dozvíte, že vám The Akademia radostně sděluje, že vaše EP bylo nominováno na Akademický Muzikální Award (to není cikánsky, nýbrž americky). Přijde vám komické, proč by americká akademie měla oceňovat song zpívaný česky a mizerně zahraný vámi a najednou se vrátí pocit, že si z vás někdo tropí velmi drsný žert a opět hodíte vše za hlavu.

Za týden přijde další mail od The Akademie a v něm vám blahopřejí k udělení ceny za best EP v kategorii blues za měsíc únor 2016. Zpozorníte. „Ha, mě, neznámý žertéři, nedostaneš!!!“ Jenže pak si náhle uvědomíte, že skutečnost, že jste něco zaregistrovali u The Akademie, vlastně nikdo ani netuší, protože jste to nikomu přece nic neřekli – co kdyby to přece jen byl fór. Nahlédnete na stránky The Akademie a mezi oceněnými je skutečně nějaká Bluesa. Na hackerský útok to taky nevypadá, protože proč by někdo něco takového dělal kvůli naprosto neznámému Lojzíkovi odněkud z Hlincovky, kterého ani nezná a jen hodně málo lidí, kteří vás znají, je schopno útoku na stránky The Akademie, ale ti zas nevědí, že jste vůbec někdy něco nahráli, nikdy neviděli web Reverbnation a už vůbec nemůžou tušit, že vy a Bluesa mají cokoliv společného.

Takže je to pravda a já jsem oceněný bluesman americkou The Akademií? Ať si lámete hlavu, jak chcete, na nic lepšího nepřijdete a konečně se zaradujete. Pak máte sto chutí to každému říct, jenže to nikoho z vašich blízkých moc nezajímá, až teprve na Facebooku se ozve pár lidí, kteří chtějí s vámi jet na turné do USA, na které se neodkladně chystáte a pro sichr, že vás nikdo nepozve, si koupíte do USA aspoň zájezd a pokusíte se věřit, že když už nic jiného, aspoň uvidíte živě svého oblíbence Nicka Sterlinga.

Až teprve v oblíbeném klubu se několik muzikantů, mnohem lepších, než vy sami, zajímá, jak se vám to, takovému nemehlu a antitalentu ve hře na jakýkoliv hudební nástroj, vůbec mohlo stát. A vy stejně nemáte ani tu kapelu, abyste ty songy - awardy někomu zahráli. Je vám z toho trochu smutno, z awarda máte radost a tu směs pocitů ještě umocní fakt, že vás stejně nikdo nezná, a když nehrajete kotlíkařinu, tak vás vyhodí skoro ze všech hospod, ať si radši jdete hrát na pískoviště.

Takže… Krucinál, kde mám ten kyblíček?

Ale on to ještě není konec. Sotva vyhrabete s fůry harampádí kyblíček a bábovičky, dorazí další mail, v němž vám The Akademia nabízí pomoc v proražení do světových rádií a na špice žebříčků hitparád a k dovršení všeho vás pozve na slavnostní večer Akademie do Los Angeles, ale to místo radostného skoku do výše s americkým WAW na rtech, vás to přimáčkne do křesla a začnete propadat panice. Tak to tak vypadá, že strhnout lavinu bylo snadné, ač jste si mysleli, že házíte jen sněhovou kouli, ale jak jí zastavit?

Babo, dědku, mami, tatí – raď!!!

8. HP Rock Fest 2014

Po té, co ve Čkyni skončily tamní slavné openairy, hledal jsem v záplavě festivalů něco, čím bych tuto sympatickou kratochvíli nahradil, a v mém hledáčku se objevila Horní Planá se svým tradičním a takřka již kultovním HP Rock Festem. Splňovala obě kritéria, která jsem měl. Je to na Šumavě a hraje se tam dobrý rock. Již z Bandzone.cz jsem znal Rodriega Estavesze (viz článek), místní mladé hvězdy Another Fake Heroes a částečně i Harvester, který pod svým žánrem „aggro - ethno“ skrývá vtipné rockové písničky.

Poprvé mi díky svatbě kamaráda mi hornoplánský „fesťák“ unikl, ne tak podruhé, ačkoliv to byl již osmý ročník. Sedl jsem do svého čtyřválcového přemisťovadla a vyrazil vstříc hudebním zážitkům. Již z webu jsem věděl, že doposavad Rock Festu nepřálo počasí, ale 2. srpna 2014 se zdálo, že rocková Horní Planá si dopřeje satisfakci, ne sice od Rolling Stones, ale aspoň co se týče počasí.

První v programu se představila stoner rock-alternative group z Českého Krumlova Λ (Lambda). Skupina ve složení Björgen Kjörgen ,Tomáš Jim ZImmermann, Václav Ruttkay a Matěj Kräussl předvedla každopádně zajímavý instrumentální rock, který jsem si rád poslechl i při stříhání videa.

Rodriego Estavesz

Po nich nastoupila kapela pro milovníky hard rocku s dominujícími hammondkami After Hours (progressive-rock) v sestavě Daniel Koubík – zpěv Jan Reindl – hammond organ, klavír, syntezátory Petr Smutný – basa a Jan Kýček – bicí.

Dále zahrál sérii svých hitů Vojta Ščevík, alias Rodriego Estavesz z Horní Plané, o němž je tu samostatný článek.
Po Vojtovi přišla na pódium další domácí akvizice, punkrock band Lítací Pes, v níž hrají Psík, Gapa, Bred a stálý host saxofonista Harvesteru Jürgen Knorr. Kapela rozhodně nepatří k těm snadno přehlédnutelným a mizejícím v davu ostatních stárnoucích pankáčů. Nechybí jí punková přímočarost ve hře a zpěvu, ani smysl pro humor v textech.

Lítací pes

Ze sousedního Rakouska přijeli publikum pobavit Sexleg's Cadillac's z Rohrbachu, což se jim náramně povedlo. Nestárnoucí rock'n'roll a efektní retro show chytí za srdce každého rockera bez ohledu na vyznání a styl. Kapelu tvoří Mr. Johnny t. Heartbreaker - Vocals/Double-Bass, Miss 'Sensitive' Moni Monroe - Vocals/Piano/Acoustic Guitar, Mr. Harry t. Harp - Harp/E-Guitar a Mr. Sonni on his 'Pony' – Drums. Myslím, že jedno oko nezůstalo suché a jediná tvář zakaboněná v prosluněném odpoledni. Na žádost publika na závěr zopakovali rakouští showmani Ring of Fire od June Carter Cash a Merle Kilgoreho, kterou nejvíc proslavil Johny Cash.
Moderátor (jméno neznám) před zahájením českokrumlovské skupiny Zoe zavzpomínal na pubertální léta, kdy vyšel v Bravu článek o této skupině, v němž bylo napsáno, že hrají romantický Lipenský rock. Sama skupina se však zařazuje do škatulky alternative-rock. Skupina patří k stálým hostům v Horní Plané a má zde dost fanoušků, jimž se nemohlo vystoupení nelíbit.
K českobudějovické formaci Black Velvet Suicide nevím co bych poznamenal, než že hraje crossover-rock a hraje v sestavě David Kapin - lead vocal, Marek Grubhoffer - guitar, vocal, Petr Voves - drums a Tomáš Kratochvíl – bassguitar. Mě osobně rozhodně ze sedadla moc nezvedala na rozdíl od toho, co následovalo.

Na pódium doslova vlétli hlavní hvězdy večera pražský Skywalker hrající sestavě Lukáš - elektrická kytara, David hrající na kytaru a zpívající vedlejší vokály, sólový zpěvák Honza, Daman na bicí a baskytarista Pavel Krsička. S příslibem, že to tam všechno rozmlátí, spustili svůj hardcore - pop punk. Pod pódiem v kotli vítala kapelu silná parta fanoušků, tančící a skákající při největších hitech a která nakonec ani nechtěli kapelu pustit ze stage.

Harvester

Tradicí hornoplánského festivalu jsou domácí aggro – etno rockeři Harvester. Už samotný jejich nástup vám vyloudí úsměv na tváři a co teprve když začnou hrát. V kostýmové show vystoupili Eman Tál- kytara, Wilibald Ptáček - kytara,zpěv, Tonda Mydlil "Nehlasch" – basa, Dušan Škopek - buben, zpěv a řev, Evžen Papták - bonga, řev a zpěv, Franta Poupje - trumpeta, zpěv, Jürgen Knorr - saxofon, zpěv, vizuální efekty a Jean Trú Volan´t – kytara. Nemohla se mi při koncertu nevybavit moje vzpomínka na první vystoupení Banjobandu Ivana Mládka na koleji v Podolí před 40 lety. Stejně jako tenkrát jsem nechápal a řehtal se celé představení. Vůbec se nedivím, že má tento band spoustu příznivců a to nejen doma v Horní Plané. Dobře zahraný rock a texty k popukání je přesně to, co jsem v rockové aréně dost dlouho hledal. Tady našel. Kdybych kluky trochu víc znal, jistě by to stálo za zvláštní článek. Možná někdy…

Another Fake Heroes

Zlatým hřebem večera, bez ohledu na hlavní hvězdy Skywalker, byla oblíbená a vůbec nejúspěšnější Another Fake Heroes. Čtyřlístek z Horní Plané, Českého Krumlova a Vyššího Brodu hraje moderní easycore po svém. Je ovlivněná kapelami jako jsou Four Year Strong nebo A Day To Remember. Kapela vznikla na podzim roku 2010. První koncert se odehrál 30. prosince 2010 na prestižní FINAL PARTY ve vyprodaném českobudějovickém Marty´s klubu. První EP se nahrálo na jaře 2011 a nese 2 songy. Kytarista Matěj Selucký a baskytarista Martin Čadek spolu hráli v punkrockové skupině The Slatkej Citron. Po jejím rozpadu získali českokrumlovského zpěváka a kytaristu Aleše Stoibera z kapely The Sandwitch a Week On. Z Week On přišel i zpěvák a bubeník Ota Novotný. Svůj koncert zahájili slibem, že to tady všechno srovnají se zemí, protože po nich už stejně nikdo nehraje. Pod podiem se opět shromáždil dav jako při Skywalker. Kluci natáčeli na fesťáku nový klip a Aleš Stoiber upozornil fanoušky, že komu „čumí chlupy z nosu,“ tak toho mít v klipu nechtějí. AFH mají rozhodně našlápnuto hodně vysoko. Hrají jak staří profíci a mají určitě lepšího zpěváka, než (s prominutím fanoušků) samotný Skywalker. Co je ale nejdůležitější, mají výborný skladatelský potencionál, takže nemusí písničky jen „odřvat,“ protože umí napsat dobrou a chytlavou melodii.

hornoplánská kapela
Docela se těším na příští rok.

RODRIEGO ESTAVESZ - šumavský bard

Jako by se něco vrátilo. Něco, co bylo v 60. a do poloviny 70. let naprosto běžné, že vznikaly kapely jako houby po dešti a to všude. Dávno je pryč temný stín druhé poloviny 70. let a léta 80., kdy přehrávkové komise a všemožně rozmístnění „kulturní“ pracovníci dusily amatérskou, zejména rockovou, muziku, často zatraceně víc, než důsledně.

Klasickým případem dnešního rozmachu (v některých případech zatím) amatérských kapel je i Horní Planá.  Kde funguje podle bandzone.cz sedm převážně rockových uskupení. Pardon šest. U kapely The Slatkej Citron je noticka R.I.P.

Jedním z místních kumštýřů, tentokrát na poli folk-rocku, je písničkář Rodriego Estavesz, rodným jménem Vojtěch Ščevík.

Narodil se před 25 lety v Českém Krumlově a do devatenácti žil v Horní Plané. Od té doby žije v Brně. Tam vystudoval fakultu stavební na VUT, kde dnes dodělává doktorát a učí.

Na kytaru hraje od 15 let, mezitím zkoušel i piano, flétnu a v hudební škole klasickou kytaru. Velký hudební vliv, že vůbec začal hrát na kytaru, na něho měl jeho strýc, multiinstrumentalista, který hraje nejen na kytaru, ale i piano, mandolínu a hlavně housle. Mezi svými vzory uvádí Davida Meshowa a kytaristu Tommyho Emmanuela. Má však rád hudbu i jiných autorů a skupin – HC3, U2, Oasis a dalších…

Od 19 let skládá vlastní písničky, ale na svých vystoupeních hraje i cover verze písniček jiných interpretů. Hraje po hospodách, u táboráků, nejčastěji v domovské Horní Plané. Letos poprvé vystoupil na 7. ročníku klasického hornoplánského těžce lokálního festivalu HP Rockfest, na kterém vystupují především kapely z českokrumlovského regionu.

 „Sám sem byl překvapený z toho, jak moc se to lidem líbilo a jejich zájem o ty písně. Proto sem se rozhodl své písně nahrát a zveřejnit, hlavně pro lidi a nadšence jako sem já. Pro mě to byla veliká zkušenost a zároveň mě to donutilo pokračovat v mé tvorbě,“ říká a ke svým vizím budoucnosti dodává: „Můj plán do budoucna je pořídit si nějaké nahrávací vybavení. Vytvořit si malé nahrávací studio, kde bych svojí tvorbu nahrál, následně vydal, propagoval po všech možných serverech a natáčel k písním videoklipy. Vím, že to potrvá delší dobu, ale já to mám jako koníček a nikam nechvátám. Pro mě je hudba jeden z nejlepších možných relaxantů.“ To vše by se mělo odehrát v horizontu zhruba jednoho roku.

Když jsem poprvé slyšel jeho písničky na Bandzone.cz, připomínal mi australského písničkáře Israela Cannana, o kterém jsem psal v minulém článku. Skládá nápadité melodie, vládne adekvátní kytarovou technikou, na člověka, pro kterého je muzicírování převážně zábavou, má velmi dobrý hlas a zajímavý naléhavý projev. Za poslech jeho hudba rozhodně stojí a mohu bližší obeznámení se s tímto šumavským bardem jen doporučit.

Je až divné, že na perfektní, ač neznámé, věci člověk narazí většinou úplnou náhodou, jak to v mém případě bylo s Nickem Sterlingem, Israelem Cannanem, plzeňákem Adolphem a jeho bandem (i bez bandu) a nyní
s Rodriegem Estaveszem.

Odkazy:

http://bandzone.cz/rodriegoestavesz

https://www.facebook.com/#!/RodriegoEstavesz?fref=ts

KULTURNÍ AKCE 2013

Deep Purple

Já začnu tím lepším a skončím, pánbůh ví, také něčím dobrým. Začnu tedy s tím, že k dnešnímu dni jediné, co je jisté je, že máme lístky na Párply do Slavkova. Do Slavkova proto, že jsem dostal lupen k Ježíšku a tak jsem nemeškal, ukecal své (některé stále ještě) drahé kamarády a zakoupil na internetu další čtyři.

Na Ameriku v rámci undergroundové poutě lze snadno zajít na koncert Jiříkova viděnía Bratrů Karamazových, kteří se mi vloni docela líbili.

Kapela Strahov

Dost možné je i zopakování zájezdu do Clamu 7. 7. 2013 na ZZ Top a Status Quo. Což bych hodně rád viděl. Paradoxně proto, že ačkoliv jsem Status Quo v mládí moc nemusel, dneska je mám rád a rád si poslechnu tujednu písničku, kterou začali před 50 lety a hrají dodnes.

Bohužel takové jistoty už nemáme u stálice na hvězdném nebi světového rocku, kapele Strahov. Na svých stránkách sice stále inzerují megashow v Protivíně, leč s douškou: Dosud nepotvrzeno. V kuloárech též padlo slovo Vimperk, ale zatím, bohužel, nic.

Zde se na chvíli zastavím. Napadlo mě ukecat „někoho“ a dostat naši oblíbenou kapelu přímo „na dostřel.“ Žel na Rudolfovských Hornických slavnostech mají pořadatelé trochu jiný vkus, než já (i když s výjimkou dechovky snesu skoro všechno) a tam to má zapikané Bryčka a Třeboňští pištci. Náš pan starosta pravil, že všechno je o sponzorech a protože poslední dýchánky skončily pro naši vísku ekonomickou katastrofou, kterou si s neúprosnou pravidelností nemůže dovolit opakovat. Holt na kulturu a zábavu nejsou prašule.

Nick Sterling

A teď ona zvěst, po které by i starý Job skončil jako hospodský tlučhuba. Ve Čkyni letos nic nebude. Ivan maje závažných rodinných problémů notný díl, letos všechno zrušil. Není jediný. Sakramentský ženský.

A teď snad něco optimistického. Nejlepší jihočeská kapela všech dob Železná šorna vstala z popela. V pozměněné sestavě, ale přec. Zas bude rychle a tvrdě! Ejchuchů. Bohužel kapela si už nikdy nezahraje s Želou Metalhammerem Pytlem, protože jeho náročným životem zdevastovaný člověk nepřežil, když se omylem ocitl na koncertě Michala Davida. Publikum bude muset oželet i Kikiho Moonlighta, který se vdal a vede spořádaný rodinný život a neprohání už po koncertě v dámskýchsilonkách „muzikantský Venouše.“

Izzy Cannan

A nejlepší nakonec. Na youtube jsem si prohlížel spíš klipy mých oblíbených kapel a na možnost, že bych narazil na něco zajímavého, o čem bych už nevěděl, jsem hleděl víceméně s despektem. Po plzeňském Adolphovi jsem narazil na opravdové lahůdky. První je sotva zletilý kytarový čarostřelec Nick Sterling a druhá australský o málo starší písničkář Israel Cannan(jen pro zajímavost – vzdor jménu říká, že není Žid). Oba kluci mají kromě skládání songů společné to, že jsou schopni natočit album úplně sami, všechny nástroje i zpěv. Každý mě zaujal něčím jiným a zároveň něčím zvláštním.

Zatímco Israel vyrazil dobýt Británii, Nicka vykopl ze své doprovodné kapely ex Skid Row Sebastian Bach. Pramálo věřím tomu, že to bylo kvůli tomu, že pil před koncertem, spíš šlo o prachy, jejichž poctivý díl lakomý Sebastian autorovi písniček z jeho posledního alba, upíral.

Kluci držte se, ty Izzy, klidně dobij celý svět a ty, Nicku, se nedej a hlavně ať neskončíš jako jiný můj velký oblíbenecPaul Kossoff.