Operace "Pohraniční opevnění ČSR"

Slavonice

29. června vyrazil náš expediční sbor ve složení Áda (vrchní náčelník), Sony (náčelník), Žebřík (velitel itineráře) a já (mužstvo) dvěma Jeppy na okružní cestu po pohraničním opevnění z dob první Československé republiky. Nehodlám se pouštět do podrobností, jež si stejně v nijak hojné míře nepamatuji a navíc o tom existuje spousta více méně odborných publikací. Trasu a hlavně program připravil velitel Žebř a to fakt skvěle. Bohužel program operace byl příliš časově náročně sestaven a jak už to v takových případech podrobně sestavených plánů bývá, tak se nakonec moc nedodržel.

První náš postupový cíl bylo lehké opevnění ve Slavonicích. Cesta vedla nepříliš frekventovanými silnicemi, takže jsme zatím provoz nijak výrazně nebrzdili, protože bojová vozidla se neuhýbají. Objednaný průvodce z řad místních nadšenců pro vojenskou historii na nás opravdu čekal a tak jsme si prohlédli část obnoveného opevnění a jeden dobově vybavený bunkr, takzvaný "řopík" (podle
Ředitelství opevňovacích prací).

Slavonice

Po menáži v hotelu Bejček, jsme směřovali útok směrem na jižní Moravu. Dobyli jsme zříceninu hradu Frejštejna. To se mi moc líbilo. Zříceniny mě vždycky berou, asi se v nich poznávám. Projeli jsme Vranov nad Dyjí a skoro navštívili muzeum motocyklů v Lesné. Vzhledem k počtu a druhu exponátů se mi však vstupné zdálo poněkud neadekvátní a tak jsem stejně jako ostatní upustil od rozšiřování obzorů a věnoval se raději tamnímu restauránu. V Příměticích jsme přepadli památník Prokopa Diviše s jeho slavným hromosvodem. Do toho když se blesk jednou zamotal, najít z něj cestu ven už byl neřešitelný problém. Docela by mě i zajímalo, jestli a když ano, kolikrát do něj opravdu uhodilo. Ve Slupi jsme obhlédli opravdu honosný mlýn, vypadající jako zámeček, který sloužil pro místní omladinu jako shromaždiště a hřiště . K večeru jsme postoupili na Pálavu do Nových Mlýnů, kde jsme po delším hledání našli útočiště v jednom z tamních úděsných kempů. Okolí Novomlýnských nádrží skýtá odstrašující pohledy na místní rekreační slumy. Ta otřesná změť plechových bud, polorozmlácenýn stavebních buněk, k zemi dávno přirostlých karavanů a maringotek, to vše mnohdy doplněno nevzhlednými přístavky, se jinak prostě nazvat nedá.

Pevnost Šatov jsme ponechali jejímu osudu, protože dovnitř by nás nepustili a po ránu nasměrovali útok na sever. V Kloboukách u Brna jsme měli možnost viděli větrný mlýn a postoupili na známé bojiště u Slavkova s jeho mohylou míru (fujtajbl). Rozebrali jsme na vystavených exponátech bojovou situaci na někdejším poli válečném z hlediska vojenské vědy, někteří si z toho možná vzali nějaké ponaučení, jiným vyhládlo. Nedaleko Roštína jsme vtrhli před užaslými turisty až k rozhledně Brdo. Lidé tam z toho měli skoro další osvobození. Zpět jsme razili po nějaké cyklistické stezce, ale všichni cyklisté to vesměs přežili. Maximálně jim vypadly oči z důlků, když spatřili proti sobě naše válečná vozidla.

V Bystřici pod Hostýnem půl výpravy zatoužilo po duchovní útěše ne u polního kaplana, leč na místním poutním místě, ale představa, že by museli pochodovat pěšky je natolik zděsila, že holt Hostýn zůstal nedobyt.

Večer jsme rozbili tábor u přehrady v Kletné u Suchdola nad Odrou. Někteří vykonali očistu, všichni pak vzali extázi a vyrazili do tamního kiosku na technoparty. Tuto zvláštní zálibu vedení zájezdu mužstvo do konce operace nepochopilo. Hypnotických monotónních zvuků, připomínajících ponejvíc boje u Verdunu, jsme si konec konců užívali až do časných ranních hodin, než divoká rvačka párty ukončila.

Následujícího azurového rána se Áda těžce zranil při úpravě stejně nepoužívaných dveří Jeppu. Následovala válečná porada a bojová příprava. Nedaleko vsi s prapodivným názvem Cotkytle jsme se pokusili ztéci rozhlednu Lázek. Našemu útoku nejenže odolala, nejsa ještě v provozu, ba na zběsilý úprk nás zahnala dvojice pacholátek, dráždící nejen bojové miniskůtry, ale zejména naše nervy. Při organizovaném ústupu do předem připravených pozic se mému náčelníkovi Sonymu poněkud nezdála moje navigace a odmítl zahnout, kam jsem navrhoval. Teprve po zasvěcené informaci místních znalců mi aspoň částečně uvěřil. Pro potřeby ubytování mužstva jsme anektovali tři chatky rekreačního zařízení v Orličkách. Sice nevím od kdy se za anexi platí a není povinností domorodců dát okupantům polopenzi, ale asi to bylo za celou invazi nejlepší bydlení. Záhy dorazila motospojka Pavel Filipů.

Na druhý den jsme se rozhodli provést kontrolu pěchotního srubu U cihelny, kde je nyní muzeum a my první výprava mladé průvodkyně. Na to jsme postoupili na kótu Val u Králíků, kde jsme z rozhledny pozorovali okolní středoevropské válčiště. Odvážnější z nás u Jeseníku sestoupili do podzemního labyrintu jeskyň Na pomezí. Následovala však bouřka a ukázala se, jak jsou naše bojová vozidla zranitelná při střetu se soupeřem tak zdatným, jako přírodní živlové.

"Laiky bych rád upozornil, že tohle počasí je pro tyhle auta hodně nepříjemný," děl vrchní náčelník při ranním nástupu. Přesto jsme po vjetí na postupový cíl Suchý vrch s rozhlednou, o niž jsme vinou mlhy nejevili pražádný zájem, rychlým pěším přesunem atakovali dělostřelecký srub Bouda. Po několika desítkách minut čekání jsme následkem infarktu málem přišli o vrchního náčelníka, když za temného hlomozu dorazilo před pevnost na desítku Jeppů, malý a velký náklaďák nevyjímaje, nějaké americké brigády. Však při večerním apelu hodnotil vrchní náčelník přípravu celé operace jako velmi nedostatečnou a požadoval za každý krok, jenž nebyl nastupováním a vystupováním z vojenského vozidla, tučnou satisfakci. Jediným pro Ádu pozitivním zjištěním bylo, že se během pobytu v podzemí pevnosti vyčasilo a na zpáteční cestě jsme mohli obdivovat nádherná panoramata masivu Kralického Sněžníku a Jeseníků (tedy, mluvím zejména za mužstvo). Americká brigáda nás dohonila opět ve vojenském muzeu v Králíkách.

Ráno nás opustila motospojka a my jsme Zemskou bránou provedli obchvat přes Orlické hory na Náchodsko. Pevnost Hanička, bolševiky upravená na proti atomový kryt pro horních tři sta, čímž ji dost zpotvořili, zejména vchodový objekt, byla pro někoho velkým zklamáním. Velitelský sbor proto už nechce vidět žádnou pevnost a tak se jelo dál a dál, morálka mužstva a hlavně vrchního velení klesala pod bod mrazu. Zdálo se, že je za pět minut půl páté. (Pro ty, kteří nechápou, tak v půl páté jezdívá Ádovi vlak k domovu.)

5.7.2007 ráno bylo vydáno velitelstvím upozornění, že může být zima. Přes to jsme vyrazili směr Broumovské stěny, které jsme si s velkým, či žádným zájmem, jak kdo, prošli. Následoval zrychlený přesun domů.

Ještě bych rád dodal, že Jeppy na Moravě působily jako pravé zjevení.

VIDEO: