pátek 14. října 2011

Bitva na Horemázu


Nedávno, dumaje o nějakých úpravách struktury webu (ke kterým nejspíš nedojde), narazil jsem, mimo jiné i na vzpomínku "válečných dob" v Boleticích. Napadlo mě, že při nejlepší vůli, přes všechny voloviny, které se tam odehrávaly, musím konstatovat, že to byl jen slabý odvar proti "spojeneckému cvičení vojsk Varšavské smlouvy: Štít 1984" v slovenském vojenském prostoru Lešť, za účasti bratrské hrdinné (okupační) Rudé armády, maďarských honvédů (Attilla, bič boží a spol) a armády až za hrob věrné slavným husitským tradicím, tedy naší chrabré a disciplinované lidové československé armády. Kdo na Lešti kdy byl, potvrdí mi, že proti tomu jsou Boletice zemským rájem napohled. Ne nadarmo, zde wehrmacht třetí říše cvičil válku v poušti. Všude jen prach, hooodně prachu, závěje prachu kam ses podíval. Po několikadenním přesunu po železnici jsme se tak ocitli naprosto v pr... v prachu!


Při pohledu na budování tábora pro celou divizi, což bylo asi čtyři tisíce lidí (vojenská věda mi k srdci nikdy nepřirostla, takže se omlouvám, jestli jsem právě uvedl nějaký blud), bylo mi jasné, že mám-li se dožít konce v relativně dobrém psychickém stavu, budu muset "vypnout" rozum a dočista se "zakopat" do paralelního vesmíru ve vlastní hlavě.
Hned nějak zkraje jsem "chytil" funkci pomocníka dozorčího pluku, takzvaného "malého koně" a své náhlé dekorování stříbrnými šňůrami si řádně užil. První potyčku jsem měl s čerstvě zavedeným telefonem ve služebním stanu, který se na cosi tázal, když jsem nechápal, domáhal se dozorčího a jelikož ani zde jsem nemohl sloužit, tak mi bohapustě vynadal. Pak jsem padl do oka podplukovníku Meškánovi, snad nejvěhlasnější figuře našeho útvaru. Čím byl věhlasný, to raději nechám bez komentáře. Snad jen poznamenám, že z něho "vojenská věda" prýštila každým pórem. Navíc má matka pracovala s jeho ženou v nemocnici, takže byl tento Kutuzov středoevropského válčiště se skutečností, že se tahle sranda beze mne neobejde, důkladně obeznámen, ba zatoužil mě, fenoména moderní strategie a taktiky, poznat osobně.

"Vidíte ten zelený stan, podporučíku?" oslovil mě.
Viděl jsem směrem, kterým ukazoval, kolem asi pěti set zelených stanů.
"Ano, soudruhu podplukovníku."
"Tak tam půjdete, seženete desátníka Malého, co je s tou nástěnkou. Ať sem s ní koukají naklusat."
"Provedu!" děl jsem a vyrazil naznačeným směrem, rozhodnut sehnat jakéhokoliv desátníka, malého nebo velkého, s nástěnkou i bez. Asi za hodinu jsem jednoho takového s partou asi pěti vojáků a nástěnkou potkal. Seznámil jsem ho s přáním pplk. Meškána a po jeho reakci: "Aby se ten debil neposral!" jsem bystře usoudil, že jsem skutečně náhodně natrefil na toho pravého desátníka.
Později jsem obdobnou službu vykonal pro samotného velitele pluku. Nutně potřeboval vojína, dejme tomu Nováka (to je takové poměrně nefrekventované jméno, tak se snad nikdo neurazí). Po zhruba dvou hodinách, kdy jsem lelkoval po táboře, zastavil se u každého hloučku vojáků a vyptával se na vojína Nováka, o jehož přítomnosti na Lešti však neměl nikdo pražádného povědomí, jsem se vrátil k soudruhovi plukovníkovi bez jakéhokoliv náznaku bojového úspěchu.
"Já už ho stejně nepotřebuju," odvětil velitel v lehkém zadumání (pokud to poněkud nezní jako protimluv).
Mnohem větší úspěchy jsem slavil jako velitel dřevořezné jednotky v polní kuchyni. Pod kotli se zatím topilo nějakými ropnými produkty a důstojnický sbor dospěl k nezvratnému závěru, že tímto v naší zemi poměrně vzácným palivem se bude šetřit, ať to stojí co to stojí a raději topit dřevem, jehož je všude hojnost (tím ale určitě neměli na mysli Lešť, protože kam oko dohlédlo, byl toliko prach) a zvýšit zároveň naději na vyšší prémie pro vojáky z povolání. "Bigoši" nám k onomu účelu dodali trojici apatických válečníků na pomocné práce a náš elitní dělostřelecký pluk měl dodat cirkulárku, know how a kvalitní velení, jež tato náročná akce bezesporu vyžadovala - tedy mě. Za kuchyňským stanem hrdě stála bojová cirkulárka, "cirkulárník" s odhodlaným pohledem příslušníka Zelených baretů, trojice ostřílených motostřelců a velitel, tedy já, marně pohledem pátrali po nějakém dřevě. Nikde ani tříska a vše nasvědčovalo tomu, že v příštích týdnech se budeme cpát syrovými kolínky.
Po několika hodinách týlový náčelník vyhodnotil situaci obdobně a začal sjednávat na středoevropském válčišti okamžitou nápravu, takže se nějakou hodinu zase nic nedělo. Cirkulárník mi ohlásil odchod s tím, že bude v armě, kdyby se snad v naší akci seběhlo něco, v čem by bylo zapotřebí jeho přičinění. Bez obav, že by něco takového mohlo hrozit, jsem jej propustil dočasně na svobodu. Když se nakonec objevila Praga V3S s kýženým nákladem, stála u kuchyní taková fronta nejrůznějších aut, že jsme složení dřeva mohli očekávat již v nejbližších dnech. Tolik trpělivosti řidič ani velitel dlouho očekávaného vozidla  neměli a sklopili dříví tam, kde právě stáli a zmizeli v prachu. Tím se ovšem situace na frontě značně vyostřila a vyžadovala okamžité smělé řešení. K vytvoření živého řetězu nám několik desítek lidí chybělo, tak jsme museli improvizovat. Vydal jsem tudíž "bigošům" rozkaz, aby se jali polena nosit k cirkulárce. Abych ukázal i svoji vlídnější tvář, nevyloučil jsem eventualitu, že by si mohli občas zapálit. Spokojeně jsem sledoval, jak se motostřelci s poleny občas objevili jako svatí v pražském orloji. Náhle jako by se však stroj pokazil. Šel jsem rekognoskovat vzniklou potíž a zjistil, že hošánci se už omezili na pouhé kouření za hromadou polen. Vyjevil jsem jim, že má představa byla, dejme tomu, tři polena a pak cigáro, leč rozhodně jsem neměl na mysli poměr jedno poleno - jedna krabička cigaret.
Dospěl jsem k závěru, že cirkulárník by už také mohl rozeznít svůj nástroj a došel pro něj do občerstvovacího stanu. Dal jsem si s ním kávu a vyrazili jsme do akce. Cirkulárník si nad cirkulárkou vážně mnul bradu a přes mé výzvy k okamžitému plnění rozkazu stále jen bezradně čučel střídavě na mě a na cirkulárku.
"Není připojená," překvapil mě svým zjištěním. Chtíc mu nějak pomoci, ukázal jsem mu rozvodnou skříň a vyjádřil naději, že by mohla být vydatným zdrojem energie.
"Jenže já nejsem elektrikář, takže to nesmím zapojit sám. Potřebuji k tomu vyškoleného elektrikáře."
Panice jsem sice rozhodně nepodlehl, i když jsem nastalou situaci nikterak nehodlal podcenit. Sám jsem bedlivě dbal na dodržování řádů a nařízení velení Varšavského paktu a musel jsem mu tedy dát za pravdu, zvláště když prozradil, kde se pravděpodobně nalézá elektrikář. Toho jsem vskutku až nečekaně brzy našel, jak zapojuje elektriku do stanu velitele pluku. Jenže tato akce samozřejmě měla přednost i před ztečí na nepřátelské pozice a tak, když mi elektrikář slíbil, že hned co bude hotov, bude se věnovat naší dřevokazné jednotce, vrátil jsem se do předem připravených pozic u cirkulárky.
A vskutku po několika dalších hodinách byla cirkulárka v zásuvce. Když ji cirkulárník spustil a rozřezal první poleno, zahlásil mi jeden z "bigošů," že právě byli z převeleni na jinou akci a hrdinná trojice odpochodovala do prachu. Při pohledu na "hromadu" přinesených polen, jsem usoudil, že nosiči se přeci jenom více věnovali vytváření kouřových clon, než polenům a že cirkulárník bude v podstatě tím pádem do pěti minut hotov. Neprodleně jsem podal o provedené akci a jejích výsledcích hlášení náčelníkovi pro týl a do konce války se vařilo na ropě.
Nemohu nevzpomenout svého oblíbeného podřízeného poddůstojníka v záloze, dobrého vojáka Komárka. Jeho mohutná majestátná postava byla ozdobou nejen naší jednotky, ale všech nástupů a bitev. Své vojenské povinnosti se nesnažil nikterak obcházet, naopak je plnil doslova a v tom mi byl velmi sympatický. Také mi náležitě vzdával, asi jako jediný, vojenské pocty. Jednou držel vartu u hlavní brány. Když jsem tudy projížděl v topogázu, učinila dvoučlenná vachjednotka na jeho povel "k poctě zbraň." Bohužel však jednotka nevzdala čest "Uazu" jedoucímu hned za mnou a plnému plukovníků. Těm se to nějak nelíbilo a dobrého vojáka Komárka a spol zuřivě pokárali. Celý tábor se, pokud to bylo možné, vyhýbal "hlavní táborové třídě," neb tam byly vystaveny bojové zástavy a těm, jak je všem absolventům vojny známo, se rovněž zvládá čest a to veškeré vojsko mělo za velmi ponižující projev servility k velení Varšavské smlouvy. Při jedné cestě na kávu jsem se automaticky klidil z inkriminovaného prostoru, načež mě Jirka Komárek zadržel slovy, že nám pařáta neupadne. Tak od té doby, při pravidelných pochůzkách za kávou, jsme osaměle pochodovali s rukou u kšiltu kolem praporců.
Kromě toho Jirka objevil pašeráckou stezku ke zdroji pálenky. Každý večer za soumraku vyrazil, jak říkával, "přes čáru" a ke "stromu radosti," jak jsme říkali pahejlu, u něhož jsme se scházeli, opaku to "stromu nářků," kde jsme mívali nástupy, se vracel s čutorami plnými kýžené tekutiny. Jednou se nás sešlo nečekaně nějak málo a tak jsme paš vykloktali snad jen ve dvou, což ovšem mělo za následek opici, že gorila je proti tomu roztomilá opička na gumě z pouti. Motal jsem se mezi provazy stanů jak vítr v bedně a nejednou jsem neupadl jen díky stanovým opěrám. Náhle jsem v uličce mezi stany narazil na postavu samé zlato, stříbro a drahé kamení. Šarži jsem sice nepoznal (zlata tam ovšem měl na kila), ale bylo mi okamžitě jasné, že jsem v průseru, protože v lágru panoval přísný zákaz konzumace alkoholu. Zachytil jsem se nějakého provazu a vrávoravým úkrokem jsem se snažil zlatému démonu uhnout a vzdát mu čest. Vysoký důstojník, ne-li přímo generál se však náhle skácel na zem jako podťatý. Ulevilo se mi: Byl ještě mnohem více nalitý, než já. Váhavě jsem ho ve vší úctě a vyznamenáními překročil i s jeho zlatými výložkami a ponechal vlastnímu osudu.
Pravil jsem, že Jirka byl ozdobou všech nástupů... Když měl přijet ministr obrany, armádní generál Dzůr a sháněla se "vítací jednotka," kde kdo se jal okamžitě mizet, nebo se aspoň snažil být neviditelný. Ne tak ovšem dobrý voják Komárek. Hlásil se jako první a já tím pádem jako druhý. Dali nám nové mundůry a prošli jsme nácvikem uvítání, kdy si nějaký plukovníček hrál na ministra a vše do posledního hurá vypiloval. Už jsme stáli na obřadním placu očekávajíce ministra, když tu jeden s plukovnických poskoků za nastoupenými generály kontrolující naposled naší strůj a dokonalý vzhled, vykázal nebohého Jirku z řady, že má nepředpisový knír. Víc jej ovšem nemohl naštvat. Tak se stalo, že značně "nasraná" ozdoba naší jednotky neviděla, jak generálové běží k ministrovu autu a jak ministr dostal upomínkový tank.
Závěrečnou bitvu jsem neviděl, protože jsem "velel" regulaci, v niž naši jednotku operativně přetvořili. Popravdě řečeno, jeden útok už jsem tam zažil na vlastní kůži a docela mi to stačilo, nejspíš na zbytek života. Vraceli jsme se z vyměřování palpostů, když se naproti nám nad obzor vyvalil z prachu nespočetný šik útočících tanků, snad všech, jimiž Varšavská smlouva tehdy disponovala a že jich bylo... Chtěl jsem řidiči duchaplně přikázat změnu směru jízdy, ale ten už byl z auta venku a cvalem se od něj vzdaloval. Na váhání nebylo kdy, tak jsme jej hbitě následovali. Za okamžik se kolem řítil první tank a vzápětí vše zmizelo v oblaku prachu. Ještě notně vyděšený jsem si představoval, jak podávám velení hlášení o ztrátě topogázu ve válečné vřavě a zkoušel si představit, kolik toho může z toho gazíku a jeho cenného vybavení, zbýt. Tanky odehřměly prášit jinam a když se prachový oblak před námi usadil, k našemu nesmírnému překvapení stál Gaz neporušený tam, kde jsme jej opustili, pouze pokryt silnou vrstvou prachu.
Velitelské stanoviště regulace jsem si zřídil ve sklaďáku plném slámy, kde mě posléze objevili tři plukovníci, čtoucího nějakou hodnotnou beletrii z plukovní knihovničky. Napřed měli obavy o mé zdraví, ale když se dozvěděli, jaký důležitý bojový úkol, bez něhož by byla bitva jistojistě ztracena a válka  prohraná, plním, konečně mě, jako první, bohužel i poslední,  pochválili: "Dobře si, soudruhu podporučíku, plníte své povinnosti!" a vyhnali, svinským krokem, zpět na křižovatku.
Na závěr bitvy měla vybuchnout na středoevropském válčišti "atomová bomba," kterou prý představovalo několik desítek tun napalmu. Řekl, jsem si, že by to mohla být hodně efektní podívaná. Vypravil jsem se tedy na kopeček nad křižovatkou za nevšedním zážitkem. Velení Varšavské smlouvy na mě však nepočkalo a tak, než jsem se stačil dostat na vrcholek, "atomový hřib" rozfoukal vítr.
Ilustrační fotografie pochází odněkud z internetu. Děkuji neznámým fotografům a až padnou, položím jim k pomníku, vždy v den výročí vítězné bitvy, vanilkový věneček. Pokud by se cítili kráceni na svých autorských právech, mohou si z tohoto webu stáhnout třeba i kalhoty.

Žádné komentáře:

Okomentovat